Tripy a výlety
  • Registrace

O zaječí skok.
Celý trek byl v základu zamýšlen úplně jinak než se nakonec odehrál. Rozhodující roli má vždy ve všem počasí, to tvoří a udává celou strategii mého „toulání“ po horách. Prvotní plány počítaly s mou účastí v západních roháčích.



Začínat jsem chtěl v místech, kde jsem na poslední treku nešťastně spadl a chtě - nechtě musel ustoupit dolů do doliny. Pokračovat jsem měl dále přes zbývající vrcholy a podstatnou část hřebenovky, to abych si ještě letos mohl taky pomyslně odškrtnout další pohoří, za splněné. O treku více tady Roháče . 
Po příchodu večer domů z práce sleduji vývoj počasí v horských částech Slovenska a hlavně na západě. Mezitím si hledám a chystám věci (podle seznamu, který mám sestavený pro moje trekování) na sbalení, ať nic nezapomenu. A jak se říká, co nemám, to nepotřebuji.
Je polovina září a na opodál sídlícím letišti vrcholí přípravy na Dny Nato a Dny vzdušných sil AČR, dále snad nemusím představovat. A já se snažím z toho humbuku, co vypukne o víkendu odjet někam pryč. Balím si s sebou i teplejší oblečení a obvyklou zásobu baterek do čelovky, chystám foták, stativ, trekové hůlky, spacák, ždárského vak, mapy a nějaké to jídlo ať nepadnu hlady.

Mám skoro zabaleno, znovu kontroluji počasí, nevypadá příznivě, na zítřek předpovídají polojasno, na pátek zataženo a od neděle a dál má pršet, což není zrovna ukázkové počasí na skalnaté roháče. Vezmeme-li v úvahu, že je to jen teoretická předpověď a počasí se ve vysokých horách může změnit z hodiny na hodinu, a tudíž se už vůbec nedá přesně předpovědět na více dní dopředu, začínám si být nejistý.
Vyrazit, nevyrazit, zůstat doma, či naplánovat něco jiného? Rozhodování je to těžké, bud se počasí vydaří a budu moct pokračovat i v další dny anebo ta horší varianta kdy za špatného počasí budu nucen sestoupit (kde to půjde) anebo riskovat a pokračovat v cestě dále po mokrých strmých skalách s batohem na zádech. Naštěstí pro mě jsou některé cesty zajištěné ocelovým lanem nebo řetězy.
Je půlnoc a stále jsem na vážkách, znovu sleduji (na webu) počasí kde se dá, je třeba se rozhodnout, tak kam? Kam? Chvílemi mi to připomíná Nerudovo dilema „ Kam s ním“.
Upouštím teda na chvíli od slovenského počasí a začínám zamyšleně hledět do map a hledat záložní plán, kam bych mohl vyrazit a kde a na kterém vrcholu či louce jsem ještě za poslední roky nespal. V úvahu připadají jedině Jeseníky, u nás v Beskydech už jsem prolezl kdeco, vystoupal na kdejaký vrchol, kopec, hřeben, skálu. A míst kde jsem složil hlavu, bude už asi jak toho šafránu.

Podle našich rosniček by mělo být dva dny hezky, začínám hledat vlakové a autobusové spojení do různých míst Jeseníků, mezitím přehazuju mapami kolem sebe a hledám tu správnou trasu, kterou se vydat. Opět zase zpátky sedím u počítače a ruším zarezervovanou místenku v Regiojetu ze Žiliny, bude to lepší volba, pojedu na jistotu, definitivně se rozhoduju pro záložní plán Jeseníky. Pojedu do Rýmařova! Už při zimním treku jsem pokukoval po možnosti vydat se právě z Rýmařova do Jeseníků. Ono Malá Morávka, Karlova Studánka, Vrbno p. Pradědem jsou už totiž pro mě místa, kterými jsem nastupoval do hor často, a časem se to omrzí…. Je čas jít spát, hodiny ukazují po jedné hodině ranní, po probuzení si přebalím věci a vyrazím na vlak.   
Je dopoledne a vyrážím vlakem s ostatními cestujícími do Svinova, kde na svinovských mostech přesedám na dálkový autobus mířící do Prahy. Já ale budu vystupovat v Bruntále, odkud se vydám dalším autobusem do Rýmařova. Autobus přijíždí načas, nastupuji a hledám si volné dvousedadlo nejlépe i pro můj příruční batoh.
Na sedadlech leží samé lístečky reservé a bus přijíždí už dost obsazen. Procházím autobusem až do samého středu, kde chybí pár sedaček to, aby vzniklo místo pro batohy a kočárky. Leží už tady nějaké batohy tak k nim přidávám ten svůj. Vytahuju si z něho peněženku a odcházím směrem zpátky k řidiči najít si aspoň jedno volné místo k sezení. Snad se mi z batohu bez dohledu nic neztratí.
Po cestě (v Opavě) přistupují další cestující a studenti, tak už jedeme plně obsazeni, snažím se pospávat, ať mi devadesáti minutová cesta rychle uteče.
Přijíždíme na nově vystavené nádraží v Bruntále, paráda, samé moderní vymoženosti, přecházím k druhému nástupišti a čekám s ostatníma na místní městskou linku autobusu.
Po dvaceti minutách vystupuju na provizorním malém odstavišti pro autobusy někde u cesty. (provizorní náhrada v době rozestavěného rekonstruovaného místního autobusového nádraží). Rozhlížím se kolem sebe a hledám zelenou značku, která by mě měla nasměrovat do centra města. Na náměstí navštěvuju pekárnu a nakupuju (v půl třetí odpolední) co tady zbylo. V místním obchodě přikupuju ještě nějaké oplatky a pak už vyrážím.  Napojuju se na červenou turistickou značku, která prochází Rýmařovem a jeho částmi Edrovice, Janovice a Starou vsí. 

  

Cesta vede celou dobu po asfaltové cestě, kolem místní pily, zámku, přilehlým zámeckým parkem až na rozcestí „u škaredé jedle“ s turistickým přístřeškem. 

Převládá oblačné počasí. Usedám na lavičku a snáší se pár kapek, zároveň projíždí první hlouček nadšených cyklistů, jelikož tady prochází cyklostezka.
Chvíli odpočívám a pokračuji po cyklostezce dál a už nikoho dneska nepotkávám, užívám si okolního ticha a vůni smrkového lesa. To překrásné babí léto převládá všude okolo. Dál procházím poklidným tempem kolem bývalé štoly „Ostrý“ a za loveckou chatou z cesty překonávám potok tekoucí po jeho levé straně a stoupám nahoru na neznačený vrchol sousedící s vrcholem Ostrého. 



Fotím shora pár fotek a odnáším si v batohu menší šutr. Scházím dolů a po cestě pokračuju až k rozcestníku nad skřítek odkud se vydávám po zelené až k přístřešku pod Ztracenými kameny.
Odkládám batoh do stojanu na běžky.



Začíná mrholit deště a brzy bude se stmívat. Dlouho se nezdržuju chtěl bych ještě odfotit dnešní večerní západ slunce ze Ztracených kamenů. Čeká mě prudší stoupání lesem do kopce a pak odbočuju na neznačenou cestu, stmívá se pomalu kousek po kousku, spěchám, vypadá to, že nahoru to už nestihnu. Docházím pod nižší skály ztracených kamenů, prodírám se tu cestičkami zarostlé borůvčím, vycházím na skály, ze zad shazuju batoh a v rychlosti vybaluji foták. Na stativ a filtry už nezbude čas, nenechám si to utéct, prostě to risknu, není čas.



Příroda je mocná čarodějka, během chvíle se to pode mnou zatahuje a Slunce krásně zachází za mraky a všechno podbarvuje do oranžova, do toho lehce poprchává, parádní večerní scenérie, pastva pro oči. Za chvíli ještě přebíhám kolem skal na jiné místo kolem a znovu fotím, zkouším to i na panorama z ruky, nějak to vyjde….



Babí léto na horách je po podzimu to nejhezčí období, které můžeme v horách zažít.
Po západu se vracím zpět na značenou trasu a vystupuju tmou na Visuté kameny, kde si užívám výhledů na noční krajinu. Vytahuju čelovku a začínám pomalu hledat vhodné místo pro spaní. Na obzoru se objevují první záblesky, což naznačuje pomalu se blížící bouřku. Noc bude ještě zajímavá. Chystám karimatku a letní spacakoždárák. Než ulehnu, vystupuju ještě na hromadu kamení přede mnou, mrholení se mění v déšť, nasazuju kapuci a shora pozoruju občasné blesky v pozadí, dolů sestupuju už po mokrých kamenech, převlíkám se a rozepínám ždárák a ulehám.
Prší skoro celou noc až do ranních hodin. Což mi nijak nevadí, pokud mi zrovna do něho neprší, jelikož spím s částečně rozepnutým zipem, protože taky musím nějak dýchat, abych se v něm uvnitř neudusil. Ale i přesto vydechovaný vzduch kondenzuje na vnitřní straně spacáku v kapičky vody a ráno se probouzím ve vlhkém spacáku ale raději ve vlhkém spacáku než v promočeném z nočního deště. Tudíž ždárák plní svou funkci pro nouzové bivakování na horách. Je chladno, dosti chladno, vylézt z tepla spacáku je vždycky boj ale nic co bych nepodstupoval několikrát do roku a hlavně v zimě. Vyskakuji ven shazuji všechno co mám na sobě a navlékám na sebe oblečení, ve kterém budu pokračovat během dne. Snídani, odkládám na později, balím věci a odcházím po zelené turistické značce na vrchol Pecného 1330 m.n.m. kde se otevírají hezké výhledy do krajiny. Tady se zdržím, snídám a suším na vycházejícím se sluníčku navlhlé věci.



Jsem tady úplně sám, stavím stativ, fotím a užívám si nabyté svobody.

    

Až s balením usušených věci přicházejí první turisté. Vydávám se na cestu kolem Břidličné hory k Jelení studánce. Tady si dopouštím vodu do nalgenky (láhve) a odcházím svižným tempem dále po červené, cestou potkávám velké množství turistů. Procházím kolem Jeleního hřbetu, Velkého máje a před Vysokou holí si pořizuji nějaké fotky, je nádherně. Míjím Petrovy kameny a scházím cestičkami dolů na Ovčárnu.
Zařazuju se do velkého davu lidí, které tu snad musely vyvézt autobusy anebo přišli po svých kolem vodopádů bílé Opavy. Nasazuju si svoje tempo a proplétám se davem až nahoru k rozcestí pod Praděd. Drtivá většina si to míří přímo nahoru, nejdu tedy s davem a neodbočuji.



Mé kroky totiž vedou dále na známou chatu Švýcarnu. Tam se dneska obzvlášť těším, nabírám u chaty vodu, chvíli posedím a pak se jdu rozhlédnout nahoru na Malý Děd (minulý rok jsem tu dokonce i bivakoval a fotil nádherný západ Slunce). Scházím dolů a pokračuju cestou lesem, která klesá prudce dolů k Vysokému vodopádu, v kopci se potkávám s nějakými trempy a povídají, že vodopád nemá skoro žádnou vodu. Měním plány a k vodopádu z rozcestí nescházím. Po zimním tání sněhu, pokud nějaký sníh vůbec tuto zimu nasněží, to určitě bude mít větší smysl. Nechám se přespříště překvapit. Napojuju se na cyklistickou stezku (6154) a cestou se flákám (nikde horlivě nespěchám), odbočuju na cestu k malému Malému Klínu, vracím se a pak docházím až pod kopec Velkého klínu 1178 m.n.m. Odkládám u cesty batoh a vracím se kousek zpátky s lahví k pramenu pro vodu. Je jí tady dostatek a určitě se bude hodit. Za kamenným kostelem začínám stoupat neznačenou cestou na zalesněný kopec. Nahoře se podle mapy snažím zorientovat ve výhledech kolem sebe. Chvíli mi to trvá ale běh pár minut “jsem doma”. Scházím na severní svah klínu, kde podle mapy se má nacházet vyhlídkové místo dalekého rozhledu. Nachází se tady skály Jeřábu 1077 m.n.m. ale po vyšplhání na ně mi to nebylo nic platné, okolní smrky jsou už tady tak vysoké, že už přerostly i skály a tak výhledy do okolí jsou hodně omezené, spíše jsou jen vidět vrcholky okolních hor, slézám dolů.



Posedávám u batohu a vyčkávám…
Dneska to vypadá na západ Slunce, schovávám mezi skály batoh a vycházím zpátky do kopce nalehko jen s brašnou a stativem. Hledám si vhodné místo pro focení, jde odsud vidět i masiv Kralického Sněžníku. (vpravo)



Pořizuju pár západových fotek a vracím se dolů zpět k batohu.



Stmívá se, rychle vytahuju čelovku a vcházím dále do lesa hledat vhodné místo pro přenocování. Na lesní cestě je plno jehličí a šišek, to by šlo. Roztahuju karimatku, spacák, ždárák a pomalu usínám.



Ráno se probouzím do mlhy a je chladno, je září a tak nějak to k tomu patří. Oblékám se balím věci do báglu a odcházím dál neznačenou cestou lesem dolů až k pramenu „Marie“.
Mariin pramen je vyschlý, to by tu ta panna Marie asi nad ním musela snad brečet, aby tady aspoň něco teklo:D. Léto bylo opravdu suché a je to znát. Snídám, a podle hodinek na levé ruce už pomalu skoro svačím. Odcházím po cyklostezce dolů do Bělé, hned naproti nobl hotelu přes cestu scházím do potoka trošku se osvěžit, ošplouchnout a můžu pokračovat na hlavní cestu. Rovnou z cesty pokračují moje kroky přes dřevěnou lávku do lesa na “Zlatou stezku”. Od rozcestníku stoupám až na vrchol s kótou 900. Stoupám pomalu a rozvážně, stoupání je náročné a táhne se až nějak nahoru a tak není kam spěchat a přepálit to hned ze začátku by byla chyba. Stojím na vrcholu a pode mnou se rozprostírá přírodní rezervace Borek u Domašova. V dávných dobách (Devon - před 410–360 miliony let) se tady rozprostíralo moře. Celé území Jeseníků se nacházelo tehdy na dně moře, kde docházelo k intenzivnímu ukládání a vulkanické činnosti spojené s tvorbou ložisek železa, olova, mědi či zinku. A právě tady na Borku se dochovaly pozůstatky dna tohoto dávného prvohorního moře. Dále procházím kolem Lysého vrchu (1128 m.n.m) až přicházím k rozcestí Lysého vrchu odkud už se vydávám kolem chaty “o zaječí skok” až na vrchol Zaječí hory (1012 m.n.m.). Sbírám poslední ostružiny, fotím se a odcházím cestou zpátky kolem vyschlého pramenu zaječího potoka až ke Kamzičím skalám.




Skály jsou mokré ale ani to mi nezabrání si vylézt nahoru a rozhlédnout se okolo. Začíná mrholit a lezu dolů, pokračuji zpátky po cestě k rozcestníku s přístřeškem, abych se tady schoval před začínajícím deštěm. Vytahuji z batohu nepromokavý overal, svačinu a natahuju pláštěnku na batoh.
Déšť neustává a tak se vydávám na cestu po žluté turistické značce až k Pásmu Orlíka kde je druhý turistický přístřešek. Odpočívám a zvažuji další postup. Dál po zelené, míjím vrcholy Medvědí louku (1110) a Medvědí vrch (1216), nahoře už jsem byl vloni, takže jen procházím a kráčím si to dál po cestě kolem Solné chaty. Přestává pršet, sundávám kapuci z hlavy a u kamzičí skály z mapy zjišťuju, že jsem místo vhodné pro nástup na vrchol Loupežníka (1020) a vrchol na Vyhlídce (978) prošel. To je tak když se včas nepodívám do mapy. Zpátky už se nechci vracet a časově (do tmy) by to vycházelo hodně těsné. Zdržuji se na další skále, skále Kamzičí, která poskytuje nádherné výhledy na okolní kopce a Praděd. Kousek po zelené značce vedoucí po asfaltu se nachází zřícenina hradu Rabenštejn (810 m.n.m. zal. 2.pol 13stol.) na což mě upozorňuje značka s ikonou hradu na stromě u cesty. Ke zřícenině je třeba prudce sestoupit a pak nastoupat kolem nádherných skalních bloků. Schovávám si tady batoh a pokračuji dále na lehko. Kdybych si měl vybrat, kde přespím tak by to bylo zrovna tady, hned pod prvním visutou skálou. Pokračuji dolů k nižším skaliskům na kterých se nachází pozůstatky hradu Rabenštejn. Tento skalní hrad byl dvojčetem níže položeného hradu Weissenštein.
Rabenštejn složil jako pozorovací věž vysoko nad údolím a taky jako strážní hrádek obchodní cesty vedoucí až do Polska. Nic mi nebrání v tom podívat se nahoru na skálu. 
Dále už pokračuji jen pro batoh a zpátky na cestu a po zeleno – modré stezce až do vsi Železná. Kde pro průzkumu obce hledám vhodné místo kde ulehnout  ale u místních čtyřnohých hlídačů vzbuzuju svou přítomností velký povyk, tak odcházím zase zpátky na okraj obce do lesa, abych zde přečkal noc do rána. Dobrou noc..
Ráno se probouzím opět do pořádné kosy, je jeden stupen nad nulou, moc se mi z tepla nechce ale to bych se asi odtud nikdy nedostal. Vyskakuju ze spacáku, dávám se do balení a odcházím do Vrbna pod Pradědem. Po cestě časem vychází sluníčko a první paprsky mě zahřívají. Slunce, Z místního autobusového nádraží umístěného poblíž vlakového odjíždím do Bruntálu, abych tady mohl přesednout a pokračovat druhým autobusem až na svinovské mosty. Ze svinovského nádraží už je to domů o Studénky kousek.




Do Jeseníků se vždycky budu rád vracet, pokaždé je tady totiž stále co objevovat a každé roční období má vždy své osobní kouzlo.
A co říct na závěr? Příště se určitě zase uvidíme u dalších článků z mých cest po horách.

Horám zdar, Martin.



 Více fotek v Galerii : 

O zaječí skok

ozio_gallery_nano
Ozio Gallery made with ❤ by joomla.it

Komentáře   

# Jakub Marek 2016-03-30 19:04
A kdy nám přibude článek například o seznamu o kterém se tady zmiňuješ?
Citace:

hledám a chystám věci (podle seznamu, který mám sestavený pro moje trekování) na sbalení, ať nic nezapomenu
Odpovědět

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit