Tripy a výlety
  • Registrace

Jak se (ne)zabít v Tatrách rohatých. 
Pro srpen jsem si naplánoval sedmidenní trek po západních Tatrách s návštěvou dvou jeskynní v Tatrách nízkých v Demänovské dolině.
Přejít, přelézt, přetraverzovat a vyšlápnout přes podstatnou část Roháčů, to byl můj prvotní plán v Tatrách.
Ale vše dopadlo jinak, než jsem si předem naplánoval a po třech dnech na hřebeni se neplánovaně vracím domů.




Ale než vyrazíme tak si dáme ještě něco málo z teorie.

  • Západní Tatry jsou průměrně o 400 m nižší než Vysoké Tatry.
  • Průměrná výška vrcholů v hlavním hřebeni dosahuje 2000 - 2100 metrů.
  • Tento hřeben je dlouhý 42 kilometrů a táhne se ze západu na východ s mírným vyosením k jihu.
  • Dvě třetiny Západních Tater se nachází na slovenském území, zbylá část na straně polské.
  • Výrazné stopy za sebou nechal ústup skandinávského ledovce po poslední době ledové, kdy zde bylo na 18 ledovců. Dodnes jsou tady patrné důsledky tohoto jevu a to ve formě karů, morén a ledovcových ples.
  • Největší ledovce se nacházely v Ráčkové, Roháčské, Tiché, Žiarské a Bystré dolině
  • Nachází se zde asi 20 až 32 jezer, která nevysychají.
  • V západních Tatrách převládají studené zimy a teplá léta s průměrnou teplotou 2°C a v nejvyšších polohách 0°C.
  • Nejvyšší letní teploty převládají v červenci a srpnu, nejnižší v lednu.
  • Demänovská dolina (nízké Tatry) - nacházejí se zde dvě jeskyně: jaskyňa slobody a ľadová jaskyňa.

Tak a teď už batoh na záda a můžeme vyrazit…

Jako už obvykle vyrážím sám a cestuju vlakem s přestupem na hlaváku (Ostrava) do mezinárodního expresu, to abych po necelých dvou hodinách pohodlné jízdy přestoupil v Žilině do žluťáska konkurenčního dopravce mířícího do Vysokých Tater s výstupní zastávkou v Liptovském Mikuláši.
Odtud už se vydávám (ze začátku trošku zmateně) v neskutečně parném dni (bez kousku stínu) po rozpáleném asfaltu, vedoucí civilizací přes Vitálišovce, Smrečany, Žiar až k samotné Žiarské dolině.
Cestou se snažím vyhýbat projíždějícím vozidlům a najít aspoň kousek stínu. A tak bud posedávám jen tak s batohem u cesty, někomu před barákem či v dědině na kapličkových schodech. Vnitřně chladím své rozpálené tělo troškou vody a na povrchu se mažu osvědčenou třicítkou, to abych se nespálil, protože by mi to pak pěkně znepříjemnilo další dny v horách.
To byl zase nápad, to může napadnout jenom mě, jít pěšky 15km, vláčet se s batohem po rozpálených nekonečných cestách když ostatní tráví volný čas někde u moře nebo se válejí kdesi za barákem u bazénu s vychlazeným pivem v ruce.
Po úmorné cestě přicházím na točnu autobusů, která je zřejmě konečná a odtud už začíná nástup rovnou po asfaltu nahoru na Žíarskou chatu anebo lesní cestou do Jalovecké doliny. Lesní cesta je plná křižovatek, na kterých je důležité se správně rozhodnout kterým směrem se vydat dál až do Jalovecké doliny. Po cestě míjím pár pramenů s vodou a hned u prvního po chvilce posedávání přichází pár „výletníků“ v žabkách a ohozu jak by před chvíli právě vyrazili z města, kde se tu vzali? To přišli rovnou z chaty, autobusu? Běhají zbrkle po lese a hledají snad houby (o které se radši ani nezajímám), za chvíli je to přestává bavit, otáčí se a vracejí se zpět, odkud přišli, tak abych zase kousek popošel.
Naštěstí jsem se vždy na rozcestích rozhodl správně a zvolil si správnou cestu. Totiž značení po cestě rádo mizí a znovu se taky objevuje.

Aáááá rozcestník, jsem v dolině a dále pak po zeleno – modré se dostanu nahoru na vrchol Babky s nadmořskou výškou 1566 m.n.m. Po cestě lesem narážím na odbočku vedoucí na skalní vyhlídkou s výhledy na Liptovský Mikuláš, Liptovskou Maru a na cestu, kterou jsem přišel do Žiarské doliny. Nespěchám, jdu Krok za krokem a nahoře (pod vrcholem) nabírá kopec na intenzitě, ale to se ještě stačím zastavit u pramene s vodou a nabrat si vodu do flašky a osvěžit se, protože ze mě leje jak ze zahradní konve. Po prvním vystoupáním vidím baču jak nahání ovečky z pastvy na salaš, vzájemně se zdravíme a pokračujeme každý svou cestou. Nahoře na vrcholu pěkně fouká, ale dneska to vypadá, že žádný západ nebude. Slunce zapadá za mraky a tak se jdu podívat po vhodném místě na bivak. Tady nahoře je to na ráně a zrovna v roháčích se nesmí (čti nemělo) bivakovat, tak trošku scházím do svahu, abych nebyl vidět, to bude nocleh, to bude síla…

Po setmění vzdávám i nějaké noční focení ze stativu, stálé fouká a nemá to cenu. Chystám karimatku, spacák, oblečení, batoh pod nohy, ať nesjíždím dolů ze svahu a po převlečení můžu ulehnout do spacáku… Není to žádný komfort spát v kopci, párkrát se v noci budím a kontroluju jestli je batoh na svém místě, poté zaspávám a najednou cítím jak mi batoh ujíždí zpoza nohou někde dolů směrem do lesa, neváhám a v péřáku skákavými pohyby přes zadek valím rovnou dolů za ním, už ho skoro mám natahuju se ale nestihnu ho chytit. O chvíli později se batoh zastavil o strom a stojí, no hurá, hledám čelovku nacházející se někde v nohách na spodku spacáku. Vyskakuju z pytle ven, v ponožkách, s čelovkou na hlavě si slavnostně docházím pro batoh, jedním švihem ho nahazuju na rameno, péřák beru pod paži a snažím se v těch ponožkách vydrápat nahoru ke karimatce. Vše ale musí vypadat dosti komicky, protože při každém záběru se mi ponožky sesouvají víc a víc z chodidel a zabírám skoro naprázdno, sesbírám ponožky a pokračuju naboso. Nahoře ulehám do spacáku a snažím se dospat zbytek už tak končící noci, za pár hodin může začít taky svítat.
Ráno je ještě chladno, vyskakuju znovu ze spacáku, převlíkám se a začínám rozespale balit. Když mám všechno sbaleno tak vyrážím kolem soustavy špičatých skal traverzovat vrchol Malé kopy (s 1637 m.n), který je porostlý kosodřevinou až do sedla Preduvratie.



Užívám si ranních výhledů na Radové skály.
Tyto skály jsou tvořeny vápencem a soustava těchto skal vytváří skalní městečko, které je pro přechod zajištěné řetězy.


Vystoupat do skalního města se dá z Hut. Cesta to není dlouhá, má jen tři a půl kilometru ale za to s převýšením sedmisetpadesát metrů. Někde tam by se měla nacházet i nejhlubší propast (88m) v Západních Tatrách. To jen tak na okraj kdyby se tam chtěl někdo vypravit. 
Pokračuji dále do sedla. V sedle dávám menší pauzu a slyším první hlasy, někde pode mnou přicházejí první dva turisté, kteří asi vyráželi ráno z chaty pod Náružím... Užívám si výhledů na vrcholy Roháčů a Brestové.
Chvíli fotím, poté sbalím věci do batohu a odcházím na Velkou kopu (s 1648 m.n.m.) která je již nadosah a není nikterak náročná, cesta pak dále pokračuje zelenou turistickou značkou a vede klikatou cestou až na samotný vrchol, několikrát se v kopci zastavím a nabírám síly, začíná se dost razantně oteplovat a vypadá to, že mě čeká další tropický den. Z Vrcholu dále pokračuju značenou stezkou úzkými cestičkami s všude přítomnou (nesmrtelnou) kosodřevinou. Vyskytuje se tu velké množství různých motýlů, kterých je tu opravdu spousty a jsou všude, kde se podívám…



Přicházím do sedla Priehybu (s 1650 m n. m.) s malou mýtinou, kde odkládám batoh, střádám domácí energetické tyčinky, fotím, dívám se do mapy na další cestu a pozoruji první turisty nahoře na vrcholu přede mnou. Jen co to vyšlápnu zachvíli budu u Vás“.



Pokračuju tedy rovnou přímo na Sivý vrch (s 1804 m.n.m.), pod skalnatým vápencovým vrcholem mírně scházím ze značky a za chvíli hledám správnou cestu vedoucí na vrchol, ulehčí mi to až první skupinka, která schází dolů, vracím se směrem k nim.
Za chvíli už se zdravíme horalským „Ahoj“ a pokračujeme každý svým směrem. Nahoře už svačí jedna rodinná výprava, která přišla z Hut, odkládám batoh, vytahuju foták a fotím menší panorama (nevím kde jsem o něho přišel?). Zvedá se nepatrně vítr, slunce se co chvíli schovává za mraky a tuším, že něco přijde a nezůstane to bez odezvy. Nezdržuju se dlouho, prohazuju s rodinkou pár slov a odcházím do sedla Pálenica (s 1570 m.n.m.), vedoucí skrz uklouzanou břidlici lemovanou keříky borůvek. Během dvoukilometrové cesty dolů musím zdolat 234m klesání, obloha se od Z dramaticky zatahuje a objevují se první blesky a hřmění celou situaci umocňuje. Přidávám do kroku, ať jsem v sedle co nejdřív, protože bych byl opravdu nerad, aby mě to zastihlo výš než bych musel být. Hřmění a blesky přidávají na intenzitě a s příchodem do sedla začíná pršet. Stojím u rozcestníku, všude mohutně rozrostlá kleč a já váhám, jestli vytáhnout k nepromokavé bundě i nepromokavé kalhoty nebo to vydržím v kratasech a za chvílí se to třeba možná přežene. Vytahuju žlutou pláštěnku na batoh a černou na brašnu s foťákem a vyčkávám, ochlazuje se….

Na jedné straně je vidět světlo na druhé tma, vše přišlo ze sousedících Vysokých Tater, stále přemýšlím nad těma kalhotama, mezitím se na zemi tvoří menší rybníčky (půda je opravdu vyprahlá a voda se nestačí vsakovat a kdoví kdy tady naposledy pršelo). Za chvíli přichází shora rodinka, dneska že už prý dále nebudou pokračovat a sestoupí dolů do Zuberce, v meziřeči povídají, že jim to snad dolů vyjde a vyptávají se mě, kam teda budu směřovat já? „Opačným směrem než vy, chtěl bych pokračovat dál nahoru na hřeben“ až se to přežene. Ale teď to zrovna nevypadá. Stále prší a už ve svahu vidím další malé skupinky turistů scházející směrem dolů k nám (z vrcholu kam se chci vydat dál).



Mám už na sobě mokré kraťasy a lámu si hlavu nad těma nohavicama, celé to obnáší sundat pláštěnku, otevřít spodní díl batohu, najít nohavice schované a poskládané v tašce, vysvléct kratasy a natáhnout kalhoty … ale to není zrovna ten zádrhel, zjištuji, že se mi spíše nechce vyzouvat z těch vysokých pohorek. 
Akce padá, budu věřit, že to stejně za chvíli přejde, mezitím vytahuju oplatek z kapsy a koukám po hodinkách. Flegmatik :D
Déšť ustává do deseti minut, beru trekové hole, batoh a vydávám se cestou kolem kosodřeviny na hřeben. Těžké mraky mizí a v kopci už rozepínám a sundávám bundu, jelikož jsem se dostatečně zahřál. Než dojdu na vrchol Brestové, čeká mě ještě jedno stoupání, za chvílí není po bouřce ani památky, docházím k vrcholovému kříži (Pálenica). A teď na Brestovou, kde už postává jedna menší skupinka turistů. Dále je možnost pokračovat bud s turisty po modré turistické značce spáleným žlabem až ke sjezdovkám pod Spálenou nebo pokračovat dále po červené na Salatín (2047 m.n.m). Nescházím, pokračuji červenou. Odtud to vypadá, že cesta na vrchol je už jen kousek, je to přece jen mírně dolů, pak klikatou cestou nahoru a jsem navrcholu, ale zdání klame.




Než ale vyrazím cestou na vrchol vytahuju stativ a odfotím zase pár fotek na panorama. Rozhledy jsou neskutečně krásné, všude kolem samý vrchol, hřeben a hluboké doliny. Ještě mě ale čeká dneska kus cesty a snad to ještě všechno slezu až po Baníkov než padne černo - černá tma. Celá cesta se mi nádherně rýsuje před očima, vrcholy mám jako na dlani Salatín – Spálená – Pachola – Baníkov a pak dále po skalnatém hřebu Hrubé kopy přes smutné sedlo až na vrchol Plačlivé kde snad dorazím zítra (po obědě).

Co vám budu vykládat s vodou to tady není žádná sláva, snad ještě nějakou chvíli vydržím, než budu nucen sestoupit dolů hledat pramen, který bude mít snad nějakou vodu. Letošní průběh léta je za poslední roky nezvykle tropický kdy teploměr neustále atakuje třicítku a mnohdy dlouho, dlouho nezaprší. Bohové musejí být šílení ….
Nahoře na Salatíně potkávám dva osamocené turisty, přátelsky se zdravíme a odcházím opodál, abych mohl shodit ze svých zad batoh, který se mi v kopci pěkně pronesl. Párkrát jsem v kopci zastavil a pozoroval cestu, kterou už mám za sebou. (Už pro ten pocit, znáte ne?). Salatín je totiž nejzápadnější dvoutisícovkou v celých Tatrách. Vrchol poskytuje nádherné kruhové výhledy.



Vytahuju foták se stativem a dávám se do dalšího focení. Z Vrcholu po levé ruce lze zpozorovat vrchol zadního Salatínu a na opačné straně vrchol Lysce s 1830 m.n.m. Na oba dva vrcholy ale nevede žádná oficiální turistická značka.

Na vrchol Spálené (2083 m.n.m.) mě dnes zavede vyšlapaná cestička skoro až pod samotný vrchol, dále už je úsek více lezecký, s přelézáním, obcházením a traverzováním skalnatého štítu s občasným hledáním červené značky až na samotný vrchol Pacholy.



Cestou se kolem mě otevírají nové výhledy na Roháčské plesa se Spálenou dolinou, které až doteď zůstaly skryty. Nezbývá už mnoho, přede mnou se už tyčí Baníkov, nádherný vrchol. Turisticky hodně navštěvovaný. Za chvíli se začne stmívat, přidávám do kroku, ať jsem co nejdřív v sedle Baníku. Vidím, že nebudu dneska jediný, kdo tady bude v noci bivakovat. V sedle v kamenné ohrádce si někdo postavil stan a stanuje. Já ale mířím výš, výš na vrchol. Cestou nahoru vytahuju čelovku je už tma a na značky nejde vidět, přelézám jeden šutr za druhým a přes rameno pozoruju vzdalující se stan pode mnou. Za necelou půlhodinku jsem na vrcholu. Noční scenérie může začít, mám pod sebou večerně nasvícený celý Liptovský Mikuláš, Ružomberok a Dolný Kubín. Za to všechno to opravdu stojí vidět, je to fantastické. Dneska je předvečer padání perseidů, takže je dost velká šance už něco zahlédnout. Ustavuji stativ (najít správné místo tady je dost velká sranda), vytahuju foták a všechny ty bazmeky k focení abych nakonec pořídil několik dvacetiminutových expozicí, které pak doma složím v souvislé noční panorama. Mezitím co fotím, odskakuju a chystám věci na spaní, abych pak mohl všechno zabalit a odebrat se k připravenému bivaku.



Ranní východ Slunce si nechci nechat ujít a nastavuju na hodinkách budík, poslední dobou nemám na východy Slunce moc štěstí, ale zítra bych si to mohl „snad“ vynahradit. Než ale ulehnu, je třeba se převléct do nočního pyžama a skočit do spacáku a pak ještě celý rovnou do ždáráku. To už mi pak zbývá jen ležet a pozorovat hvězdné nebe nade mnou a pomalu usínat. Jsou to zážitky, které stojí za to a na které se dlouho nezapomíná…. Dobrou…

Ráno začíná velmi komicky, hodinky se mi ve spacáku zatoulaly až někde k nohám a budík jsem neslyšel, ale probouzím se docela včas, nic ještě není ztraceno, nic se nesmí zdát bez boje a tak rychle vyskakuju ze ždáráku, spacáku, sundávám pláštěnku z batohu, vytajuju brašnu s fotákem, filtry, obouvám a rozvazuji tkaničkami svázané pohory (to aby mi je nikdo neukrad a nebo neodnes así vííííííítr), během pár minut už nasazuju filtry a začínám pomalu pobíhat kolem skal a rozcestníku a začínám fotit první fotky.
Ty barvy kolem jsou fascinující, Slunce je ještě někde za obzorem a tak stačí chvíli setrvat a začne nádherné divadlo, probouzení hor do nového dne.

              


Tolik kopců kolem sebe a jsem tu úplně na to sám, nádhera, Slunce v dáli pomalu stoupá vzhůru, fotím, fotím, fotím, měním filtry a užívám si tu krásu všude kolem, tolik barev… 
Můžu říct, že se to opravdu ráno povedlo, balím všechny věci, kontroluju, jestli po mě nezůstal žádný nepořádek a pomalu se můžu vypravit na další cestu, je ještě chladno a je třeba si toho pořádně užít, protože odpoledne bude určitě zas slušný pařák.



Vyrážím kolem skal, které je třeba oblézt, přelézt a překonat a to pomocí řetězů a lan (v některých úsecích) a pak už dál až po vrchol Tři kopy. Ještě než na vrchol dorazím, převlíkám kalhoty za kraťasy. Na protějším vrcholu sleduju skupinu sedmi turistů, kteří přicházejí z opačné strany. Rozbaluju mapu a hledím do mapy a plánuju dnešní postup. Dneska to je třetí den roháčského treku. Slunce hezky hřeje, vody už moc nemám proto budu muset někde u dalších ples sestoupit a nabrat vodu. Balím mapu a vycházím dál na cestu, pokračuju dále po vyšlapané cestičce vedoucí kolem skalisek dolů a pak rovnou na vrchol přede mnou.



Přicházím ke skalám, které obcházím z pravé strany, za pomocí trekových holí se je snažím překonat, až narážím na větší schod. Je to na dlouhý krok a s tím batohem co mám na zádech to nechci riskovat. Využívám menšího výstupku v mezikroku, zabodávám hole kolem sebe, to půjde, to dám…. Ani se nenaděju, po tom co došlapuju do stupínku nohama ztrácím rovnováhu a zakopávám o pravou tyčku, všemožně se to snažím nějak vyrovnat, zvrátit ten začínající pád. Průser je na světě.
Ujedou mi nohy a poskočím až na hranu plošiny pode mnou. Jen co tam dopadnu, tak hned sklouzávám dál dolů, dolů dál po břiše nohama napřed. Nastačím se ani nikde zachytit (v rukách mám furt ty hole). Nabírám na rychlosti, cestou dolů si to fičím přes malé skalky a nějaké balvany. Je ráno něco před devátou a kolem se drží rosa. Což pro mě znamená, že si to fičím dolů trávou a kamením jak namydlený blesk. Je to neskutečné, všechno se děje tak rychle, dělám co můžu, snad se někde zachytnu, ztrácím sluneční brýle, jednu trekovou tyčku a letím si to dolů dál po břiše s batohem na zádech.
ÁÁÁ, nemůžu to zastavit, nemůžu to ubrzdit, nikde se nezachytím.

V tom se nějakým způsobem převratím na záda. Batohem, rukama a vším možným co mám se snažím znovu zastavit. Podařilo se.
Stojíííím, ležím kdesi ve svahu nad kotlem. Zjišťuju, že jsem to přežil. Dýchám zhluboka, hlavně klid, hlavně klid….
Zvedám se pomalu ze Země, jsem celý dodřený ale cítím, že jsem si asi nic nezlomil. Škrábu se nahoru zpátky na hřeben. Na rukách mám krátké cyklistické rukavice, jsou pěkně dodřené, dotrhané ale aspoň splnily svou ochranou funkci.… Bolí mě sval, sval na levé noze, vyhrnuju kraťasy a mám celé stehno dodřené. Stoupám nahoru s nepříjemnou bolestí ale musím nahoru. Smůlu jsem měl v tom, že jsem si převlékl ty kalhoty za kratasy, možná jsem mohl být na tom mnohem líp. Po tom co jsem padal horem pádem přes ty skalky a nějaký ten balvan v cestě, tak jsem si pěkně ten sval zhmoždil, dodřel a rozdrásal. Nahoře si sedám na vychozenou cestičku a sundávám batoh ze zad, z něj si vyndávám lékárničku. Ještěže jsem si na začátku srpna lékárničku dovybavil. Slunce už slušně pálí a já tu sedím celý špinavý, zaprášený a valí ze mě červená. Dneska se dávám na nedobrovolné dárcovství :D.
Kromě nohy jsem to taky schytal roztrženým pravým loktem a šrámem pod kolenem. Hledám ten poslední zbytek vody co mi zbyl někde v batohu abych si to mohl všechno vyčistit, začínají už na mě totiž sedat i mouchy. Hned po tom co se opláchnu vytahuju z lékárničky malé oranžové štěstí ukryté v lahvičce s názvem Septonex. Začínám s tím, co vypadá nejhůř „vydrž prťka, vydrž“ říkám si.
Stříkám si to na nohu a první dávka z rozprašovače opravdu stojí za to, každou chvíli mám pocit, že mi ten sval asi vyskočí a uteče. Po dalších aplikacích, podruhé, potřetí už je to dokonce i snesitelnější a pokračuju dál desinfikovat loket a koleno. Nohu mám jak oranžádu ale účel to plní, Po zaschnutí hledám nějaké náplasti, ať to můžu překrýt a pokračovat v cestě třeba dále pokud to půjde a nebude mi to činit velké potíže. Mezitím co jsem si sám poskytl první pomoc, když už je po skoro po všem tak kolem mě prochází skupinka turistů, co jsem viděl na vrcholu předemnou. Dal bych ruku do ohně za to, že mě museli vidět z toho vrcholu (nebylo to daleko a viděli jsme na sebe) jak jsem z hřebenu padal dolů. Jediné na co se zmohli bylo, že se mě zeptali, jestli už to je dobré a jestli jsem spadl ??? Že by mě opravdu neviděli?
Zbytek skupiny kolem mě prochází, někteří se pohledem podívají na nohu a pokračují jak řadové ovce v davu. Akorát jsem jim naznačil kde se mi to stalo tak ať si tam dávají pozor, aby nedopadli jako já. Někde dole pode mnou leží ještě ve svahu brýle a trekové hole které jsem ztratil.
Beru aspoň tu jednu hůlku, co mi zbyla a sestupuju s ní opatrně dolů, první co nacházím jsou brýle, o kus dále dolů nacházím i ztracenou hůl, jsem kompletní, můžu se vrátit. Nasazuju batoh na záda a plíživým pohybem se přesunuju pod skálu na další řetězy. Vrchol tři kopy doslova přelézám, není to žádná sláva, ale jde to. Cestou dolů jsem si někde na řetězech o batoh znovu rozedřel ten loket, ale vůbec jsem si toho nevšimnul. Odspoda ke mě dolézají dvě “polky” které mě upozorňuju, že krvácím! Kde? Kde? Už to vidím, bederák od krve a z loktu mi kape krev, no super. Hned vytahují lékárničku a poskytují mi druhou záchranou pomoc, mezitím spolu konverzuje každý ve svém jazyce, výhodou je to, že si spolu aspoň rozumíme.
Holky dorazily z Katowic, čím to umyjeme?

  • Máš něco?
  • Né voda už mi došla. 
  • No, my tady máme modrý jonták a minerálku.

Hmmm tak minerálku, umyju se a holky už stříhají svoje fungl nové zabalené náplasti a za chvílí už to mám zalepené, drží, chvíli si ještě povídáme a jsem jim toho hodně dlužen, děkuju, děkuju.
Obcházíme se a pokračuju dolů do sedla, kde už dochází nebo posedává spousta lidí, je tu dost rušno. Vytahuju mapu a dívám se po nějakém zdroji vody a stanici horské služby. Když vidím, jak jsem dopad, tak na krátké kraťasky už to nebude. V sedle se mě vyptává ještě jeden anglicky hovořící cizinec.

  • “Are you, ok?
  • Yes, I am.

Dolů k Žiarské chatě vede cesta dlouhá a pro mě náročná ale i když půjdu pomalu tak to musím zvládnout. Potkávám skupinku mladých holek, jak jdou nahoru a množství dalších turistů jak si to ženou nahoru do sedla. Jsem skoro v půlce cesty dolů odpočívám a dívám se zpět na hřeben roháčů. Celé to dolů absolvuji s vyhrnutou nohavicí, ať mě to nedře do nohy, musí to celé vypadat opravdu nebezpečně…

Sem tam se dávám s někým do řeči protože každého zajímá jak se mi to stalo.



Na dohled už mám chatu ale než k ní dojdu tak se několikrát ještě zastavím. Kousek nad chatou protéká potok, jsem už úplně vyprahlý, shazuju batoh a nabírám vodu. Přes lávku se dostávám až ke stanici Horské služby sousedící s chatou.

Stanice HS služby je zavřená, zabedněno, nikdo doma asi jsou pryč, počkám, zas to tak nehoří, určitě mají něco akutnějšího. Vcházím do chaty a poroučím si jeden škopek Zubra. I když ho normálně nepiju, tak dneska přichází vhod, odcházím ven na terasu mezi ostatní. Popíjím pivo a mezitím přijíždí horská služba, tak jdu za nimi ven. Vysvětluji jim, co se mi přihodilo a říkají, že jsem měl štěstí, z auta vytahují lékárničku a znovu se mi na to dívají, konstatují, že to bude dobré, že to není tak strašné, že se to časem zahojí. (než se to všechno zatáhlo tak to vypadalo, že ten loket a koleno bude minimálně na šití). Proč jsi nevolal? Tak jim vysvětluju, že jsem si první pomoc poskytl sám a neměl jsem to k nim zase tak daleko a chodit se s tím naštěstí dalo. V posledních dvou dnech určitě ošetřovali mnohem závažnější zranění. (zveřejněno na konci článku). Loučí se semnou se slovy “Dávej na sebe pozor”.
Jen tak tu posedávám bez povšimnutí (což mi mimochodem vyhovuje) a k večeru odcházím dolů do doliny, protože jsem usoudil, že dál pokračovat nemá smysl, protože budu hodně pomalý a možná bych to ani nedošel.
Dolů pokračuju hlemýždím tempem, dost často posedávám a odpočívám, cesta vede po asfaltu a zdá se mi nekonečná a vyčerpávající, už abych tam byl.
Docházím k točně autobusu, tady už dneska zůstanu, přespím a ráno nastoupím na autobus a odjedu do Lipt. Mikuláše na vlak a domů. S výběrem místa se nijak nezaobírám a roztahuju karimatku hned u cesty za svodidly, večeřím, chystám věci na spaní a jen tak polehávám na karimatce.
Nutno připomenout, že dnešní noc je nocí kdy právě vrcholí meteorický roj perseidů. Podmínky jsou více než příznivé, měsíc neruší svým svitem a nacházím se v místech, kde nejsem rušen (skoro) žádným světelným smogem.
Později už ležím ve spacáku a čumím na hvězdy nade mnou a přemýšlím. Hlavou se mi honí spousta věcí a myšlenek. Taky furt přemítám nad tím pádem, nějak ho nemůžu dostat z hlavy, měl jsem vůbec ale štěstí. Nezastavit se tak mě mohli sbírat dole někde u chaty…
Nebudu tady sám, na točnu přijíždí auto a vyskakují z něho celé osazenstvo a vytahují skládací židličky, bouchají šampaňské a hledí na oblohu. Asi vůbec neměli ponětí, že ležím kousek od nich, že je taky někdo sleduje z bezprostřední blízkosti. Ale nezdržují se nějak dlouho, tak si pak můžu v klidu užívat výhledy na noční srpnové nebe.
Ráno vstávám s předstihem ať mám možnost v poklidu se sbalit a odejít těch pár kroků na autobus. Nastupuju jako jediný a nastupování mi nečinní nijak výrazné těžkosti ale pochybnosti s přepravou jsem večer měl. Vystupuju na autobusovém nádraží v Mikuláši a na vlakové už je to zas jen pár kroků. Odtud už pokračuji IC ZSSK do Žiliny a pak (tady potkávám v kupé skvělý pár důchodců mířící do BB a povídáme si hodně dlouho, cesta rychle utíká), dalším expresem ZSSK/ČD do Ostravy.
Doma mě už čeká řádná rekonvalescence a relax. Za 16dnů bych měl odjet na trek do Černé hory/Albánie což mi dělá ted vrásky na čele. Pojedu, nepojedu, zvládnu to, bude všechno v pořádku? V práci mě vycházejí jen noční směny a poprvé měním na cestu do práce dopravní prostředek, kolo za vlak. Doma mám spoustu času uvažovat nad tím vším, co se stalo, nestalo, co se mohlo stát a nestalo a jak s tím vším vůbec naložit do budoucna.
Rozhodně ale s horami nechci přestat, tady nekončím! Jen si při dalších cestách a trecích budu muset dávat větší pozor, kam šlapu a co dělám. To, že cestuju sám přináší někdy určité větší riziko, tudíž je třeba si dávat na sebe větší pozor.
Skály v demanovské dolině odkládám na příště, to vlko uvnitř by nemělo dobrý vliv na ty moje odřeniny.

P.S.1. Se západními tatrami to tady ještě nevzdávám a chtěl bych se vrátit zpátky ještě letos nebo nejpozději příští rok.

P.S.2. Ještě jsem slíbil doplnit úrazy ostatních u kterých zasahovala HZS (zdroj hzs.sk)

  • Predpoludním, dňa 12.08.2015 , boli záchranári HZS prostredníctvom linky tiesňového volania „112“ požiadaní o pomoc pre 65 - ročného českého turistu, ktorý spadol na TZCH medzi Volovcom a Jamnickým sedlom a počas približne 25 – metrového pádu utrpel poranenie hlavy, rebier a ramena.
  • Dňa 12.08.2015 popoludní boli záchranári HZS požiadaní o pomoc pre 68 – ročnú slovenskú turistku, ktorá v Kvačianskej doline v časti Oblazy, si pádom na turistickom chodníku spôsobila tržné poranenie dolnej končatiny.
  • V poobedňajších hodinách dňa 11.8.2015 požiadala slovenská turistka záchranárov HZS o pomoc. Pri hrebeňovej túre v Západných Tatrách si pri schádzaní do sedla Parichvost nešťastne zranila dolnú končatinu v oblasti členka a nedokázala samostatne pokračovať.
  • Dňa 11.08.2015 dopoludnia bola Horská záchranná služba požiadaná prostredníctvom tiesňovej linky "18300" personálom Žiarskej chaty o pomoc pre 61 - ročnú poľskú turistku s úrazom členka.


P.S.3. Zápisky jsem původně ani neuvažoval oficiálně zveřejnit, jen jsem si něco z treku zaznamenal a pustil to k ledu s tím, že až budu mít chuť tak je někdy dopíšu. Po létě jsem zpracoval fotky a začal pokračovat s psaním. Musím se přiznat, že jsou to zápisky, které jsem tvořil nejdelší dobu a na kterých všechno stálo i padalo. Ale pro pochopení dalších chystaných článků a zápisků jsou myslím důležité, takže uzrála správná doba jít s kůží na trh. 


P.S.4. S názvem článku jsem si nebyl do poslední chvíle uplně jistý, jestli jsem správně zvolil to právě aby to nikoho neodradilo od dalšího čtení. Ale pokud jste dočetli až sem, tak to nebyla zas tak špatná volba....
 
P.S.5. Vyúčtování celého treku : vlak Studénka - Ostrava hl. zpáteční - 56 Kč (In25)
                                                 vlak Ostrava hl. - Čadca zpáteční 144 Kč  
                                                 mezinárodní jízdenka Čadca - Žilina - zpáteční 150 Kč
                                                 vlak RegioJet Žilina - Liptovský Mikuláš 61 Kč (kreditová jízdenka)
                                                 autobus Žiárská dolina - Lipt. Mikuláš 31 Kč

                                                 vlak IC ŽSSK Lipt. Mikuláš - Žilina 125 Kč
                                                 a jak říká Kubajz jídlo se nepočítá, jíst se musí tak jako tak :D 

                                                 a taky pěškobus ale ten je k nezaplacení . . . 
Suma Sumárum 567 Kč...

Horám zdar, Marťas.

Tatry rohaté

ozio_gallery_nano
Ozio Gallery made with ❤ by joomla.it

Komentáře   

# Jakub Marek 2016-03-13 04:14
No, tak to je povedene čtení. Už se těším na dalsi kousky.
A taky z pekla štěstí ;) V těchhle případech je ta soliternost celkem nevyhodou, tak je třeba být dost opatrný. Je ale pravda že její výhody, kdy je člověk naprosto svým panem, jsou nenahraditelne.

Jen tak dale. A díky borce za super čtení a inspiraci k dalšímu volnu. Prostě paráda.
Odpovědět
# Martin Šindel 2016-03-26 15:50
Ještě i v posledních měsícich co jsem článek upravoval a doplnoval o nové věci jsem si nebyl úplně jist, jestli je dobrý nápad ty zápisky vydat, protože jsem měl chvílemi pocit, že po přečtení ostatních článků tady na webu,jsou tady články mnohem hodnotnější a zajímavější a obával jsem se toho, že nebude ostatními dobře přijat nebo pochopen.
Pak ale zase tyto pocity střídala euforie...
A vůbec, po zveřejnění, v prvních dnech rychle narůstala čtenost článků a první pozitivní reakce nenechaly na sebe dlouho čekat a stále jsem očekával tvoji reakci a byl jsem hodně překvapen jak tady na webu tak na stránkách, FB, děkuji :oops:
Odpovědět
# Martin Šindel 2016-03-26 15:52
Single treky mají něco do sebe ale i na druhou stranu není vůbec špatné jít v nějaké malé skupině, všechno má své pro a proti a jsem si toho vědom.
Odpovědět

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit