Tripy a výlety
  • Registrace

Je půlnoc a ulicí Záviše Kalandry ve Vsetíně zní špacírnický zvon a dav turistů, běžců se dává do pohybu za doprovodu organizátorů, začíná dlouhý noční pochod vedoucí přes vrcholy, sedla a hřebeny našich krásných Beskyd.

 

Dav směřuje k nedalekému podchodu železniční trasy, podchod v tuto chvíli zažívá největší zácpu za poslední rok.

Průvod prochází přes kruhové objezdy vsetínského teritoria, křižujeme vsetínskou Bečvu a dostáváme se až za poslední kruháč, kde začíná první stoupání. Tady se všichni loučíme s našimi oblíbenými organizátory, High five!

 



Úvod bychom měli za sebou, každému pochodu jak už je to zvykem předchází ustájení na junácké základně a předstartovní briefing. Letošní pochod jak už název napovídá, je vyjímečný.

Špacír dnešním pochodem dospívá do plnoletosti. A ano, každý přítomný bude dnes hlasovat, jakým směrem se Špacír vydá v následujících letech. Poslední minuty zbývají do zahájení celého programu, sálem to jenom hučí, každý probírá trasu, svoji strategii postupu v mapě nebo cestu sem na Vsetín. Po představení zástupců volených stran, přecházíme ke strategickým informacím o trase a sálem začíná kolovat ohnivá Špacírnice. Ve volbách se dnes utkají zástupci těchto subjektů: strana POT 09 Mimostava Kouska, ODŠ Petrfily Laly, Strana růžových Růženy Blažené a strana Soumraku křivé trajektorie a Tomyho Vyndej. Každý účastník byl předem seznámen s volebními slogany a programem dané strany. (Více v Galerii). Nebudu připomínat jak důležitá a svědomitá volba to pro každého špacírníka je. Kdo má odvoleno, může se jít chystat na půlnoční start.

 

 

 

(pokračování). Další naše kroky směřují po červené turistické značce vedoucí po cestách, lesích loukách až na vrchol Vsáckého Cábu na kterém je první chata na trase. Je ¾ na 3 a mám za sebou pohodových 14km. U chaty nestavím a pokračuji dále, jdu stále bez čelovky, na cestu mi svítí měsíc nebo chodci přede mnou. Na nedalekém vrcholu Ptáčnice dávám kratičkou občerstvovací pauzu a pokračuji za ostatními dále. Vládne krásná noc bez mlhy, na trase leží mazlavé bahno, které tady zanechaly deště z předchozích dnů. Rozcestníky udávají velký počet kilometrů přede mnou ale ne, nechávám se tím nějak strhnout na scestí. Stále si držím své stabilní tempo na hranici 5,5km/h. Sem tam někoho předběhnu, občas jsem doběhnut zase já. Tak to jde celou noc, za chvíli se objevuji na Čartáku, což je předzvěst toho, že Soláň už není daleko. S příchodem na Soláň se pomalu rozednívá a chystá se na východ Slunce. Nohy stále fungují a tak se nezdržuji a pokračuji dále na vyhlídku, odkud lze spatřit protější hřeben Beskyd, na který v brzkých odpoledních hodinách dorazím. Před dalším rozcestím pod Kotlovou docházím kamarádku se svou skupinou směřující k chatě, nezdržuji se a dále pokračuji po vyznačené červené stezce.

Přichází pomalu a neohlášeně první krise na cestě, je neovladatelná a nejde nad ní zvítězit, hlava prostě dál nechce a nutí mě ke spánku. Chvílemi se přistihnu, jak jdu se zavřenýma očima. Zastavuji a dávám si svačinu a odpočívám. Vyrážím a zase je to tady, zase se mi zavírají oči a ne a ne to porazit. Všechny tyhle neřesti mě zpomalují na cestě, musím i zastavovat, přitom cesta je tady tak nádherná, jednou stoupá, podruhé zase klesá. Beneškami jen procházím (ty krásné výhledy tady). Vypadá to na střednědobou krisi, ale já se nevzdám. Kilometry na rozcestnících utíkají a s příchodem na Polanu i moje ranní krise odeznívá, zdržela se dlouho sviňucha. (na což nejsem vůbec zvyklý).

 

 

 

Pod Vysokou se mě snaží zviklat další trekaři, že cesta vede dolů, nééé na vrchol Vysoké s 1024m.n.m. Což se mi nezdá, jelikož každý ročník vedl nahoru krpálem na vrchol. Volám na ně, že já jdu na vrchol. (v kartičce k pochodu je uveden neexistující vrchol Nízká). Do kamenného krpálu se dávám se vší vervou a hodlám si ten krásný a náročný výstup na vrchol pořádně užít. Na vrcholu shazuji svršky, co mám na sobě. Tlačím do hlavy banán a oplatek. Klesání dolů je v podobném stylu jako výstup.

Střetávám se zde se Špacírníkem Josefem se kterým se dávám do řeči a pokračujeme dolů až k turistické chatě na Třeštíku, kde na mě už pořvává jeden hostinský, ale nereaguji a sedám opodál za rozcestníkem. Na úpatí sjezdovky zase vcházíme do lesa a čeká nás stoupání až k rozhledně na Čartáku - Sůkenická, v této době ještě zavřená.

Dále se pokračuje zase lesními cestičkami až k dlouhému krkolomnému sestupu ústícího dole na cestě, která tvoří hranici mezi Českem a Slovenskem. Ano nacházím se v Makovském průsmyku u Partyzána! (Památník SNP).

Což značí, že jsem dorazil k první a taky poslední organizátorské občerstvovačce na trase se zavedeným systémem (Buf)EET na 43km ze sta možných. Jsem tu ¾ hodiny po příjezdu orgů a rozbalením stanů, tudíž nemusím na otevření čekat, parádní čas, je půl deváté ráno.

Čeká mě tady na sluníčku pěkný oraz ve formě dvou párku s hořčicí a chlebem a poroučím si k tomu jednoho lahváče. Nabídka občerstvení je opravdu bohatá, frgály, slivovice, ovoce, párky a různé pochutiny. Kdo zaváhá tak v následujících kopcích zhyne….

Dostávám se tady do diskuzí s Dodou (org.), Komárem (org.) a Šebíkem (org.), nahazuji téma Vysoká, to je snad nějaký komplot strany růžových s vrcholem Nízké v kartičce, ne? Já jsem volil Opravdu drsný špacír (ODŠ), tak povídám, že jsem šel na vysokou, diskuze se rozvíjí.

Dále pokračujeme s Josefem spolu, cestou vzpomínám na předchozí špacírnické pochody a zážitky. Čeká nás další krásná náročná stoupání lesem, nacházíme se totiž v javornických luzích a hájích a na lesních cestách, které nebudou mít konce.

 

 

 

Tady se to pěkně táhne a kilometry moc neutíkají, Javorníky jsou před námi (Velký a Malý) ale první je potřeba dosáhnou kóty 1031 a až za ní je Velký Javorník. Držím si tu své tempo a sem tam se s Pepkem potkáváme a zase si utíkáme. Začínám pociťovat lehkou bolest v kolenou, otevírají se krásné výhledy na protější hřeben, kde jsme byli ráno. Potkáváme první bikery ženoucí si to po hřebenu Javorníků na Portáš (poslední chata na trase = voraz).

Některé ročníky býval tady nahoře i sníh ale letos jsme toho ušetřeni, je krásný sluneční den, vytahuji sluneční brýle a kšiltovku a pokračuji v cestě vstříc sedlu Stratence. Cesta se dosti vlní a prochází loukami a úbočím Javorníků. Koncentrace turistů, rodinek a důchodců se zvyšuje. Už abych byl na Malém Javorníku, tady usedám a vyzouvám na chvíli boty, soukám do sebe banán a za chvíli vycházíme na cestu. Přes Frnovské sedlo to je na Portáš k turistické chatě nějakých pět kilometrů kodrcání.

 

 

 

Portáš je vhodným místem pro ukončení účasti v závodě, jelikož je dobře dostupný pro odvoz ostatků špacírníka. Ten kdo se vydá na cestu dál do Mordoru, má poslední možnost se občerstvit, odpočinout a nabrat zásoby vody u obsluhy v restauraci. Jelikož po celém hřebeni se voda moc nevyskytuje. Někteří se tady tak říkajíc rozsedí (rozpijí) a pak už to dále nerozejdou a končí, protože už to prostě nejde. Mě už taky nohy bolí ale co bych od nich chtěl, jsem na 63km a tak se to nějak očekává.

14:40. Rozchodit ty ztuhlé svaly je výživný zážitek, cesta dále pokračuje brutálním asfaltem, který zrovna nohy chodcovy nijak nešetří. Účastníci tohohle vyčerpávajícího pochodu jsou už tady nahoře v horských hospodách svou přítomností známí, jelikož někteří znaveni, utahaní, zabláceni, spocení, polehávají po lavičkách, stolech a travnatých plochách. Musíme vypadat pro ostatní jako zjevení, leč někteří se tady a po trase vyptávají, co jdeme a kam jdeme a proč vůbec jdeme. Je to kilometr na Kohútku, kde začíná a končí veškerá sranda a začíná to být vážné. Vím, do čeho jdu a vím, že to nebude jednoduché a může to přerůst v boj o už tak holý život. Což samo o sobě je znát z kartičky, kterou jsme nafasovali na startu, na niž je zakreslen profil trasy.

36km do cíle to je jest ještě sakra daleko. Vidina špacírovské kyselice v kasárnách je neoblomná, musím dojít, zvládnu to, mám na to, nevzdám to. "Dokud se sami dokážete motivovat, hecovat a máte velkou vůli jít dál, tak to nemůže být ještě konec".

Nohy už se konečně rozcházejí ale bolest v kotnících dále přetrvává. Ignorace.

Dostávám se až na samý vrchol Krkostěny ukrytého mezi vysokými stromy, dolů k dalšímu rozcestníku to je slušný sešup a tak svaly a kolena se hlásí o slovo, je to prostě náročný sestup, ten kdo má aspoň turistické hole má napůl předem vyhráno…

Letošní špacír je ochuzen o vrchol Makyty, vrchol s dlouhým náročným a krásným táhlým stoupáním, které nenabírá svého konce.

Díky tomu, že jsme byli loňský rok v noci polapeni ochranářskou foto-pastí, (potom co jsme zdolávali blátivé kopce v noci a nechali se fotit), byla nám"ekoteroristy" tudíž vystavena stopka pro tento vrchol. A tak když nemůžeme na Makytu tak půjdeme obchvatem ! Hurá do údolí !!

 

Z Papajského sedla pokračuji s dalším špacírníkem v zádech dolů asfaltovou cestou po žluté turistické značce až na rozcestí u Čechů. Nohám ulehčujeme chůzí v travnatém pásu kolem cesty, asfalt je totiž zlo a peklo zároveň. Tento strategický tah se ukázal jako skvělá volba, bolest v kotnících odeznívá. Cesta je opravu dlouhá, míjíme výstavu kaktusů, jdeme správně, to je ten záchytný bod našich orgů. Ve vesnici tady v údolí čile probíhají zemědělské práce místních. Chvíli si tady připadáme, jak kdybychom se vrátili 30 let v čase...

Unikát tohoto podchodu je vlastnoručně vytvořená růžová značka závodu, která nás vede do rozbláceného kopce plného listí, chvíli jdeme kupředu, chvíli se klouzáme zpět ale hlavně, že jdeme. Na scestí "u Uherské" potkáváme Pepka s Komárem (org) a ostatními, kteří spěchali před námi. Usedáme na most, konverzujeme a svačíme.

Dále už nepůjdou, jsou zničeni a tvrdí, že to v limitu nestihnou a že hodinový profil na kartičce nesedí, to se nedá zvládnout. Mají odvoz na šestou večerní a povídají "za chvíli jsme ve Vsetíně"… Já to nevidím tak černě, stále máme hodinu náskok a na kapitulaci je ještě brzy.

Budeme muset býti dosti rychlí, jelikož máme před sebou náročné kopce a o všem nakonec rozhodne odhodlání a síla v našich nohou. Dělíme se o vodu, svačíme a doplňujeme energii oplatky a hroznovým cukrem. Nezdržujeme se nijak dlouho, je to sice pohodlné tady sedět a pozorovat kopce nad námi ale jak jednou ty svaly ztuhnou, tak se to strašně špatně rozchází a bolí to. Ale znáte to, co bolí to sílí...

 

 

Na Valašskou Kyčeru pokračuje po zelené po asfaltu lesem, cesta nás dovádí k nástupovému kopci na samotný vrchol. Do sedla jsme nuceni nastoupat lesem nějakých 330 výškových metrů pořádným stoupákem. Zvládáme to na první pokus, dáváme si pěkně do těla a za půl hodiny jsme v sedle. Tři kilometry za půl hodiny, to teda! Obchvat Makyty máme splněn a Makytu v zádech.

Nahoře nabíráme další síly a doplňujeme tekutiny, už jsme skoro na dosah vrcholu, pokračujeme dále po červené turistické značce.

Je 17:45… Jediné co mi teď stále běží hlavou dokola je, jak rychle budeme stíhat ujít kilometry a převýšení před námi, kopce a kilometry do Radošova, do sedla Filky, výplaz na všemi špacírníky právem obávanou Filku a vůbec kolik sil nám ještě zbude na Jahodný z kterého je to ale stále ještě dlouhých 9km do cíle. Z předešlých ročníků vím, co náš čeká a jak budeme muset zabojovat. Nohy stále k mému překvapení fungují perfektně. Honza se mnou drží moje tempo a tak to vidím nadějně, že pokud vydržíme tak to spolu dobojujeme až do Vsetína.

V sedle Radošova dobíháme dalšího špacírníka a tak už spěcháme společně ve třech. Všechno šlape, až se dostáváme pod Filku kde dáváme krátkou pauzu na mobilizaci dalších sil, přípravu čelovek a vůbec přípravy na zbývající přechod (doplaz). Je čas na kvalitní hudbu do uší. Nebudu zastírat, že mě nebolí nohy ale stále je to snesitelné a dá se dobře držet tempo. K Filce se váže hodně bájí a historek účastníků o výstupu nahoru na vrchol. Já mám na filce rád to krásné stoupání nahoru na vrchol….

Na vrchol to zvládáme všichni, tady už ale štafetu přenechávám Honzovi a zacvaknu se za ně. Chvíli z vrcholu klusáme, ať odlehčíme kolenům. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Jsem rád, že to stále šlape, i když nohy už bolí. Začíná totiž nekonečná Horno-lidečská část tratě přes Jahodný až do Ústí.

Trasa spočívá v tom, že jdeme neustále z lesa do lesa, z kopce do kopce a kilometry ne a ne se pohnout kupředu. Ale to už přecházím z dokola hrajících Def Leppard na The Doors a vše mi začíná být úplně jedno, hlavně se udržet na nohou a nezpomalovat. Vycházíme z posledního lesa v Ústí, hodinky ukazují 20:45, až jsme sami překvapeni, jak jsme tak dlouhý a náročný úsek zvládli rychle. Ujišťuji se, že jsme na tom stejně, že nejsem jediný, koho bolí hnáty. To, že jsme to zvládli před tmou to nečekal nikdo, ale to nám hraje do karet, nemuseli jsme po lesech s čelovkou za tmy hledat značky nebo bloudit.

V nohách máme 96km a 4,5km zbývá do cíle po asfaltu. Musíme projít Ústím, po cyklostezce kolem řeky Bečvy až do Vsetína, kterým ještě musíme skrz projít, než se dostane na základnu. Dorážím jako první a zvoním na špacírnický zvon na schodišti. Přibíhají orgové a zapisují čas do cílové listiny.

Limit 24h splněn s dostatečnou rezervou, mám splněno…

 

 

Odkládám hole, vyzouvám se ze zablácených bot, dostávám kyselicu, pivo a usedám ke stolu, čekám na ostatní. Společně všichni přeživší probíráme zážitky z celé trasy. Dneska tady bivakuju v pokoji a zítra dopoledne pojedu domů.

S úderem půlnoci odcházím nahoru po schodech na pokoj si odpočinout (navěky). Ono jestli se to vůbec dá nazvat chůze po tom, co mi vytuhly svaly a po tom co jsem si nebyl schopný obout ani boty.

 

 

 

Trasa celého závodu : https://mapy.cz/s/1I7Du

 

Web závodu :http://naspacir.eu/

 

A jak to celé dopadlo ? Zúčastnilo se: 152 účastníků (z toho 45 dívek a dam), 38 Valašských lezúňů a 8 Valašských lezúněk (k tomu dvě zombie).

fotografický materiál zapůjčen viz. web. 

 

A na závěr :

 

- Špacíru jsem se zúčastnil posedmé za sebou, pokaždé jsem došel v limitu a tak mi "zase" přísluší titul Valašského lezuně. (šmatlavý plazuň 
je za více jak 24h).

 

- už dlouho jsem chtěl takový report sepsat, ale nikdy jsem se textem nedostal takto daleko

 

- ze 150 zúčastněných doputovalo do cíle něco přes 40 chodců.

 

- letošní strategie byla pro mě úspěšná, posledních 30km jsem nikdy tak rychle tady nešel a bolelo to méně než jindy.

 

- příští rok půjdu zase.

 

- Ahoj !

 

Více fotek zde : 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit