Tripy a výlety
  • Registrace

Redakční předmluva:

Výstup na Lomnický štít Vidlovým hřebenem z Kežmarského štítu. Předcházel pěší výstup z parkoviště u lanovky na Skalnaté pleso. Z Lomnického štítu následoval vyčerpávající sestup "Jordánkou" až k Teryho chatě. V průběhu 2 bivaky. A nakonec jen sestup zpět na parkoviště k našemu Ferrari v podobě Ferka...pro neznalé Felicie 1,3 MPi ;)

Kubajz

 

A teď jak to bylo ve skutečnosti:

 

Chci dýchat výš a výš...

...a cítit ten rajský klid, mír a nekonečnou svobodu každý den a vteřinu.

Jak to tak bývá, vydali jsme se společně s Kubajzem a Terkou do těch krásných kopčisek vysokých Slovenských. Terka velice odvážnou trasu zvolenou měla, neboť výstup do nebeských výšin společně s námi, pro pokoru odmítla. Proto jsme již po cestě, téměř na začátku celých Tater Terezku vysadili a nechali jejímu osudu. Ha hou hou. A dále již jen ve dvou pokračovali do Tatranské Lomnice, kde započalo naše horentní snažení na cestě k cíli.

Plán byl to grandiózní, s plnou bagáží cupitat tatranským terénem, přes četné vrcholy až do Malej Studenej doliny.

Na začátku cesty lupnout po pivě, mrk do mapy, odhad časové náročnosti a jdeme. Počasí dle přesných modelů vycházelo zcela nepřesně, v mírném dešti a oblačnosti, lopotit se pod lanovkou plnou vysmátých „turistů“, no žádný med.

Nekončícím prudkým stoupáním, ještě když je Skalnatá chata stále téměř nadosah. S narůstající výškou, zvyšovala se i výška budovy staré lanovky, pár kroků a jsme u ní. Rychlé tempo, jež v mapě uváděný čas na výstup krouhlo na polovinu, dovolilo krátkou zastávku na další lahodící mok.

Po důkladném přezkoumání počasí docházíme k závěru, že čekat na něco lepšího je holý nesmysl a meteorologa může dělat i superspektrální blb. Další štace, opět vzhůru, směr Velká Svišťova. Mrholí a mrholí, střídá se mlha různé intenzity. Chvílemi nám však dovolí i pohled dolů do údolí. Nádhera, však dřina veliká, bágl se pod tíhou začíná vrývat do ramen, ale naší euforii nemůže nic ochromit. V následném výšvihu ztrácíme stopu hlavní trasy a tak jdeme kus direkt, a poté již pod Svišťovou stojíme.

Saky jdou dolů, výběh na vrchol a zase zpět do sedla. Zde přichází stěžejní část dnešní túry, trefit správný směr na Malý Kežmarák a v té bíle tmě neprásknout do rokliny. Částečně znatelný chodník nás přiměje vydat se hore. Po chvíli je však tu tam a my se velice složitě proplétáme náročným, balvano-suťovým terénem jež ostře padá do Huncovské doliny.

Občas mužík, občas prd. Je třeba se držet vzestupné linie hřebene a pokračovat dále. Po čase začíná být trasa stále víc zřetelná a terén pod nohami tuhne. Exponovaný zub a z obou stran šluchta do věčných lovišť. K tomu mokrá pokrývka z jemného deště, dává průstupu říz. Máme to za sebou, dle průvodce se mělo jednat o jedno horší místo. Kdež, vcházíme kratičkým kuloárem pod prudce se vypínající stěnu s jemnou spárou, cca 15 metrů volného lezení po mokrém šutru. Dilema s vytahováním lana je rázem vyřešeno a my bez caviků, nacházíme se po chvíli nahoře. Pak už jen morda dupání a máme pod nohami Malý Kežmarák.

Mlha jak z precizně zahulené butiky, se pod silou mocného vládce hor větru během mžiku tlačí pod vrcholy, a nám se po celodenní dřině naskytují famózní výhledy, jako Diovy.

Nacpeme jakýsi ten žvanec a bili bychom se do palic, kdybychom si nechali ujít byť jen poslední záblesk zapadajícího Slunce.

Pak už rovnou do bivaků a vstříc dalšímu dni.

Ráno se budíme s rozbřeskem, vychutnáváme snídani s výhledy do krajiny a ta naše hvězda drahá sytí po noci zkřehlá těla mocnou energií. Úžasné jak málo stačí člověku ke štěstí. Zabalit, nadechnout a jdeme pro hlavní cíl naší cesty.

Přes hřeben Velkého Kežmaráku, velmi exponovanými úseky na ty „Vidle“. Masivní hřeben vypínající se z dolin pod námi, tvořící pro lezce nesnadnou spojnici s Lomnickým Štítem. Mnoho věží, sedel a strmých srázů, zážitek pro oko i duši.

První délka s nově vrtaným borhákem, snaží se ukonejšit před dalším zajištěním hřebene. Následný úsek, již trochu horší a pro prvolezce do jisté míry značný morál. Nesnadný přelez po vlastním k chabému řetězu v obtížnosti okolo pětky, ztížen samotnou expozicí terénu. Jsme nad ním a jdeme dál. Po dalších borhácích se slehla zem, téměř konstantní lezení za III-V, s občasnými úseky okolo II UIAA.

K tomu ta nádhera všude kolem nás, jen my a nebe nad námi. Přelézáme všechny inkriminované pasáže, míjíme jednu Vežu za druhou, do toho nespočet velmi odvážných slanění někam do roklí pod námi, na vizuálně již dosti opotřebovaných smycích. Zhruba v polovině potkáváme pár protilezců, kteří to nejtěžší mají teprve před sebou.

V druhé polovině hřebene se obtížnost dle očekávání mírní, vychutnáváme přechod krásných, ostrých částí hřebene, kdy poslední úseky jdeme pouze s postupovým mezijištěním a jsme pod Lomničákem.

Známý vrchol neopomeneme vyfotit i s rypáky spálenými od permanentního žáru slunečního.

Čas je ucházející, tedy volíme jako aperitiv poctivého tekutého bažanta a k tomu výběrovou paštičku s cibulí.

Nějaký ten cukr v energy tyčkách také přijde vhod, ještě pár fotek, rozhledů po okolí a svištíme Jordánkou až k Téryho chatě. 

Sestup zdánlivě schůdným terénem se rychlosti blesku mění na narůstající díru pod nohama. Téměř celý sestup je vyfixován řetězy a kramlemi, ale my jako rychlejší shledáváme slanění na plné délce lana.

Třikrát hurá a jsme v Téryho kuloáru. Jordánka, no pro žádné salámy, řeknu Vám. Kdo jí chce prostoupit, i trochu té odvahy musí mít a adrenalin jeho mozkovnu začne rychle plnit. V kuloáru potkáváme honoraci zmateným nejspíš Rusů, slaňujících po vlastním z věže. Slovy těžce polámané angličtiny zjišťujeme, že nenašli schůdnou cestu. Kubajz míní, že je to kravina a za chvíli, po trochu tragicky vyhlížejícím chodníku stojí pod věží, u prvních členů ruského družstva.

Nikdy snad ani v Tatrách nebyli, o tom kde leží Téryna mohli mít chabé zdání, ale jejich patriot měl GPS hodinky se souřadnicemi chaty, nahranou trasou a přesvědčivě ukazoval, že ví kam míří. Jeho solidní vybavení friendy všech velikostí a jiných hejblátek nás nechalo klidnými, takže padáme dále a jim hodně zdaru.

Opět hřebínek, tentokrát již jdeme každý za sebe a lano zůstává v báglu. Mnohé přelézání a oblézání věží, trefování správné cesty a hledání mužíku, kteří zde byli poskromnu, končí v prudkém žlabu. Vydáváme se jím a po pár hodinách se vtírá myšlenka, zda vůbec jdeme správně, protože kýžený traverz k Téryně není k nalezení. Mužíci zmatečně přivádí do nevhodně vypadajících částí žlabu, kde každý špatný krok znamenal by dlouhou cestu dolů a pak už jen vzhůru k nebesům. Konečně ta správná cesta a reálně vypadající traverz. Dosti zmožení se po celém dni doplétáme k chatisku. K tomu jako balzám zapůsobí odhození oděvu a cásnutí se do chladivé vody plesa.

Jsme tu, živí a zdraví. Teď už jen sežrat zbylé zásoby a polknout mnohé půllitry. Po nějaké chvíli se na horizontu zjevuje známá tvář, ano je to Terka. Zmákla to také bravurně. Přechod poloviny Tater s brutálním převýšením. Dobrá je, holka! Pokec, kochačka tím vším krásným v Malej Studenej dolině a poté už jen bivak se západem slunce. Pomalu uleháme a koho nevidíme, se značně podroušenou náladou se obzorem vine skupina zmordovaným Rusů. Tentokrát měli kliku borci.

Noc plná hvězd, mocné štíty velikánu okolo a ráno nás vítá krásné počasí se stádem sličných kamzíků v těsné blízkosti.

Nastupuje běžná rutina, vše je ready, my šťastní a plní dojmů. Už jen sestoupit k Ferkovi a rubat směr Morava. Všem vřele doporučuju. Horám Zdar!

 

Peter

 

 

 

Odkaz do fotoalba https://goo.gl/photos/9oFCKg7ry6dMGoAo8

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit