Tripy a výlety
  • Registrace

Nic se nemá odkládat věky. A tak se tak stalo. Vyrážím vlakem, s batohem na zádech do Krkonošsko - jesenické subprovincie Králíky.
S přibývajícím množstvím spořádaného salátu, kapra a domácího cukroví rostla chuť vyrazit, někudy někam do hor. Na hory a na kopce, vydat ze sebe všechnu tu poctivě nabitou energii.

zdroj : 

A tak za pochmurného středečního rána přešlapuji na peróně příborského nádraží a čekám na příjezd červeného veřovického kostitřasu. Který mě doveze do Studénky na rychlík směřující do Brna. Vysedám a přesedám v Přerově, vysedám v Ústí nad Orlicí, vysedám v Mladkově a dojíždím po krásných pěti hodinách cesty na nádraží v Králíkách. Tak jsem tady, tak mě tu máte, nikde nikdo, jako doma. No, dobře výpravčí aspoň vyšel na zápraží.


Hledím kolem sebe ze strany na stranu a očima hledám červenou značku, která by mě měla nasměrovat správným směrem městem až na Prostřední Lipku, odtud se dají nastoupat první metry do kopců. Počasí mě nepřekvapuje, přijíždím připraven, žádný sníh jen bláto a na cestách štěrk, který tak krásně šustí pod podrážkami zimních bot. Obloha zatažená a zvedá se vítr.

BYLI JSME A BUDEM! VYTRVÁME!

Tak zní nápis na pěchotním srubu “U Cihelny” již předchází vojenské muzeum, které potkávám po cestě. (o ČSK hraničním opevnění a Orlických horách, v některým z dalších článků). Míjím “lesní” stanici Prostřední lipky a mizím v prvním kopečku, louce, kopečku, stromořadí. Objevuje se první pořádný sníh. Všude samý ohradník a zapomenuté chatičky. Neznatelný vrchol Žalý, dále lesem, loukou až na parkoviště pod kopec nástupu na vrchol Klepáč. Takto nějak by se dal popsat postup cesty.


Nasazuji alpinky a vydávám se lesním krpálem, pokrytým zmrzlým sněhem a ledem. Pokračuji stále vzhůru podél hraničních kamenů až k dřevěné rozhledně na vrcholu Klepáč. S čelovkou v náprsní kapse pro případ, že by se setmělo dříve než bych dorazil na vrchol.
Stíhám vše včas a za šera se objevuji u rozhledny, ze zad shazuji batoh, vytahuji čelovku a stoupám schod po schodu nahoru na vyhlídku. Schodiště nahoru je pokryto mohutným ledem a tak hroty mých alpinek se zakousavájí do ledu a dodávají mi pocit bezpečí. Nahoře fouká a rozhledy díky mlze nejsou úchvatné, ale aspoň pohled dolů směrem k batohu dává tušit, jak jsem vysoko. Scházím dolu a s batohem vyrážím dále lesní cestou po značkách a stopách ve sněhu dál do sedla Puchara jež leží na pomezí naší Čechie a Polska.


Šest kilometrů od vrcholu Kralického Sněžníku, dnes tady zabivakuji.
Turistický přístřešek mi poskytne zázemí pro vaření čaje a o kousek dále rozbalím svou horskou postel. Ulehám brzy, nic nenasvědčuje tomu, že by měl přijít déšť, usínám tvrdým spánkem v péřovým spacáku a s rozepnutým žďárákem. V noci mě budí světlo svítilny pronikající skrz žďárák a spacák až k mým očím. Se slovy “Dobrou noc” mizí vdáli aniž stačím zvednout hlavu.
Snad odhadem kolem čtvrté či páté ranní se dostává k akci déšt, jež mě ležícího - spicího neprobudí. Co na to, že mám ve ždáráku a spacáku vodu, spím dále a později mě budí běžkaři. “Hele, tady někdo spí”. 

 

No, paráda, není nic lepšího než mokrý péřák, to je příjemné jak komár v létě. Posouvám se ve spacáku níže, zapínám žďárák a pokračuji v lehkém spánku za doprovodu kapek padajících na můj černý pohřební vak. Chvílemi se déšt střídá se sněhem a mě čeká vstávání. Vyskakuji, převlékám se a kvapem odcházím k přístřešku, v jedné ruce batoh v druhé postel. Střecha přístřešku úplně tak docela netěsní, ale aspoň tam přímo neprší. Balím zmrzlýma rukama věci a chystám lehkou snídani. Ladným krokem na svých červených sněžnicích překračuji hranici k sousedům a po zelené turistické značce zdolávám vrcholy jako Hraniční skály, Hleď sebe a Malý Sněžník s 1326m.n.m.
Jsem strašně rád za to, že je mám s sebou, táhnu na batohu sněžnice a ted je můžu využít. Po dešti je sníh měkký a tak bych se s mým příručním batohem (18kg) bořil ve sněhu hluboko. Cesta se různě větví, ale pokud pozoruji hluboké stopy (které tady zanechal turista přede mnou) ve sněhu tak až na vyjímky se nemusím dívat po značkách.

Dorážím až k “Schronisku na Sněžníku”. Polskou zlatou měnu jsem nechal doma, no co už, schazuju batoh, vytahuji čaj, mrznu, fotím, je minus dva, strašná kosa, do toho ten vítr Vám povím. Chvíli tady na mě drmolí svým rodným jazykem malé dítě, ale prd mu rozumím co po mě chce, za chvíli odchází nepochopen.


Nahoru na vrchol Kralického Sněžníku je to podle rozcestníku půlhodinka. Rozcházím se a už šlapu do kopce, stoupání vede až na vrchol a furt, furt hore. Pod vrcholem se napojuji na tyčové značení a stojím na vrcholu. Mlha, silný vítr a sněžení po čas cesty ještě na vrcholu zesílilo. Dávám jednu vrcholovou fotku. Sníh štípe do očí a všude to bílé peklo. Dlouho se nezdržím a jen co osekám holema zamrzlý rozcestník, klesám pomalu dolů po tyčovém značení až dorazím k plastice slůněte.


Scházím dolů po červené, a i když mám několikrát možnost jít po polské zelené značce, tak počasí mě utvrdilo vždy v tom, že budu dál pokračovat červeným turistickým značením a běžkařskou magistrálou, dále až na Paprsek. (19km)
Stále šlapu sněžnicovým krokem, sem tam mlha, sem tam padá sníh, od rozcestníku k rozcestníku. Docházím k vyhlídce nad Ludmilou, kde nic není vidět, cesta se stáčí doleva a klesám dolů k Adelinému pramenu, čím jsem níže, tím je sníh více mokrý. U pramenu sundávám sněžnice a usedám v přístřešku, abych zahájil svačinu a nabral vodu do termosky. 

 


Je něco po druhé hodině, nahazuji batoh a sněžnice na nohy a vyrážím dolů. Cesta je opravdu neuvěřitelná, jedním pruhem šlapete ve sněhu a hned v v druhém pruhu teče voda dolů. Což má za následek to, že sníh je úplně na kaši a nemít zde sněžnice, tak si botami zašplouchám v té vodě skryté pod vrstvou sněhu. Místy už je to tak tragické, že vcházím z cesty do lesa a slalomem mezi stromy obcházím problematické úseky. Stříbrnický potok se teda pěkně vyvrbil. Občas sundávám sněžnice a zkouším to bez až do míst, kde potok vody odbočuje rovnou dolů do svahu lesem. Ještěže voda do kopce neteče. Ocitám se u kapličky nějaké Panny Marie. Ted mě čeká cesta na kladskou bránu po lesní cestě, která je opatřena stopou tereního auta. Po cestě potkávám posed ve stromech. Jsou čtyři dopoledne a já stojím v sedle Kladském. Posledních 9 km do cílové stanice dnešního večera na Paprsku.
Odtud už stoupám nahoru lesem a pokračuji cestou neprošlapanou na vyhlídku před Kunčickou horou, z které lze za těchto podmínek zahlídnout svítící malou osadu Nová Seninka. Vytahuji čelovku. Před sebou mám kopec, vedoucí nahoru na hřeben tvořící pomezí CZ/PL s vrcholem Chlupenkovec.
Abych vše nenatahoval, zbývá mi už jen 6km cestou necestou, kdy povrch cesty není ani na sněžnice ani na boty, prostě ani kočka ani pes. Sníh je tady bud přemrzlý nebo měkký, bud se s botami bořím nebo drhnu hrotama sněžnic o led. Do toho všeho stará firnová lyžařská stopa, teda aspoň to co tady po těch rozmarech počasí zbylo. Cesta je opravdu na zlost, kilometr cesty mi trvá ujít jako kilometry dva, batoh tíží a chut jít dále je čím dál menší. Docházím k medvědí boudě, kde se mě neúspěšně snaží sežrat pes osadníků chaty. Hledím do mapy a dojídám poslední sušené banány a odcházím na poslední dva kilometry cesty. Cestou potkávám pár výletníků na večerní procházce, tak mi poslední kilometr cesty rychle ubíhá. Rozmlouváme společně o chůzi po našich krásných horách a bivakování v nich, jelikož s tím mají taky skvělé zkušenosti. Začíná se vyjasňovat, celé dopoledne tu pršelo a ted se začíná do toho i znatelně ochlazovat. Podle předpovědi by teplota měla spadnout až na šestý stupeň pod nulou. Stojím na Paprsku u kapličky svatého Kryštofa, místa dnešního bivaku.
Vařím polívku, čaj do termosky a pozoruji zpoza kapličky poslední večerní šum na vrchní stanici lanovky. Chystám bivak a mrznou mi ruce. Jak mě se nechce tedka hnedka převíkat do pyžama. Pud sebezáchovy? Nedělej to, zmrzneš, bude ti zima, už se nezahřeješ, to nedáš. Zajímavé jakmile se odhodlám a stojím tady jen tak do “půl pasu” tak mi to začíná být úplně jedno a není mi proti srsti ten chlad a zima. Tak proč hned takové cavyky. Možná to je taky tím, že jsem lonskou zimní sezonu bivakováni vynechal. No nic bágl sbalen, ležím ve spacáku a přeji si dobrou noc.


Ráno odcházím po svých do Ramzové. Sedmikilometrová cesta utíká rychle, nezapomínám taky cestou ve zmrzlém kopci sebou fláknout o zem. Spěchám, kmitám at stíhám vlak v půl desáté. Petříkov pod ledem, to se to klouže, ale už mám na dohled turistické komplexy na Ramzové. Zkouším dveře místní stanice, abych si zakoupil jízdenku. Nepremavaji, nikde nikdo. Koupím ve vlaku.
Čekám na příjezd expresu, který mě doveze do Zábřehu na Moravě, s dalším přestupem v Hranicích n. Moravě a Studénce. Po čtyřech hodinách cesty vysedám v Příboře a domu už to mám, coby šutrem dohodil.


'Králický Sněžník, nebo také masiv Králického Sněžníku, je geomorfologický celek a vysoká členitá hornatina na rozhraní ČechMoravy a Kladska. Větší část hornatiny leží v polském Kladsku, kde je nazývána Masyw Śnieżnika. Nejvyšší horou je Králický Sněžník. Údaje o nadmořské výšce vrcholu se ve zdrojích rozcházejí, polské prameny uvádějí 1425 m n. m., české nejčastěji 1424 m n. m.

Termín treku 27.12. - 29.12.2017

Trasa treku : https://mapy.cz/s/2hWkH

Vzdálenost ujetá vlakem : 236 km + 194 km = 430 km

Ušlá vzdálenost : 47 km


První den :  16km

Druhý den : 25 km (z toho 16km sněžnice)

Třetí den : 7 km

Všechny fotky zde : https://photos.app.goo.gl/Cyegl9cwag3X67cn1 

Cena za výlet : 460 Kč


Závěr :

Celý trek byl pro mě velkým přínosem, jak morálním tak fyzickým a hlavně taky nesmím zapomenout, že i strategickým. Jelikož jsem měl možnost si zopakovat a osvojit techniku bivakování, chůzi na sněžnicích, vyzkoušet nové nepromokavé rukavice a novou karimatku. Zjištěné nedostatky ve výbavě a technice budou odstraněny do dalšího zimního treku v příštím roce.

Tuto trasu jsem již absolvoval před pěti lety (20.12.2012) za ještě horších klimatických a sněhových podmínek a to jsem tehdy došel až do vzdálené Karlovy Studánky. Za těch posledních 5let jsem se pokoušel trasu zdolat několikrát ale at už z časových důvodu dojezdu do cílové stanice nebo nepřívětivého počasí jsem akci vždy odložil a vyrazil jinam na jiné kopce za lepším počasím. Takže je to pro mě na konci roku velkým zadostiučiněním.

Čus... 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit