Na čas vybíhám před barák a tam už na mě čeká Vašek a odjíždíme vyzvednout Honzu, společně kupujeme jízdenky a nastupujeme do obsazeného rychlíku mířícího do Bohumína. 

Postáváme s ostatními v sekci pro "kolaře" a otevíráme dvě plechovkové piva (Vašek příjemně překvapil, taky má nejtěžší batoh), nestačíme se ani pořádně rozkoukat a už přestupujeme na hlaváku. Po cestě k vlaku přikupujeme pivo na cestu a nasedáme do "skoro" prázdného vagonu a než odložíme batohy a usedneme do sedaček, tak se k nám "vetře" jeden postarší chlápek a strašně ho zajímá kam máme namířeno a odkud jsme a co děláme a jak žijeme a začne nám přednášet o Petru Bezručovi, ano o tom slezském bardovi 20.století.
Rozhovor je dále veden neustálými otázkami z jeho strany, průpravu dostáváme pořádnou. Vůbec mu nevadí, že se bavíme mezi sebou a neustále nás přerušuje a skáče do našich rozhovorů. Opravdu je neodbytný a nakonec ho začínáme svým stylem ignorovat až se kdesi ztratí za sedačkou a my máme konečně čas si vychutnat nakoupené píííva.

Emotikona grin

Natož Honza zjištuje, že si zapomněl sbalit čelovku do příručního batohu (nejmenší batoh na treku). Ve Frýdlantě máme pár minut na přestup a tak se svižně přesouváme do místní regionovy, která nás už čeká na peroně. S devátou večerní vyrážíme z Ostravice po červené turistické značce, to abych za chvíli zavelel špatným směrem a vydali se na scestí, vracíme se a pokračujeme dále po asfaltu až k mostu, kde už odbočujeme za svitu čelovek do lesa. 
Než ale dojdeme k odbočce na "Uherovu" zkratku je třeba překonat potok, vyrážím první a hned si vybírám své pověstné štěstí, uklouzne mi noha a nabírám vodu do bot, nač goretexy, když je utopím komínem. 


Emotikona tongue
Ostatní přecházejí bez jediného zavrávorání. Pod rouškou tmy hledáme tu správnou odbočku, vyrážíme do kopce a po mírných korekcích se dostáváme na správnou stezku. Ted už jen stále do kopce a nikdy jinak! Vycházíme na rozcestí nad Holubčankou, dáváme menší pauzu a motivujeme se k dalšímu výstupu do kopce, rovnou na vyhlídku majestátního Smrku. Chvíli jdeme spolu, chvíli se zase v kopci vzdaluji, čekám a sleduji dění zamnou. Vašek svítí Honzovi na cestu a jejich sehranost je parádní. Ještě pár zatáček, rovinka, poslední kameny v cestě a objevuju se na vyhlídce. U zábradlí shazuju batoh a vytahuji bundu jelikož je o pár stupnů chladněji než dole a hezky tu fouká, za chvílí doraží i H + S a společně docházíme na vrchol. Jsme tady dneska poslední v tomto dni. Zachvíli zjištujeme, že vrcholovou zastávku autobusu někdo odcizil: napadá mě otázka, proč ? Komu tím jako prospěje ??Emotikona grin

Po necelých dvou hodinách výstupu odcházíme po červené dolů kolem studánky, kde nabíráme vodu na cestu a pokračujeme zpátky do Ostravice. Kde už nás čeká cesta po chodníku (kolem zavřené benzínky) a asfaltu až k zámečku u "Zlatého orla". Přivlíkáme na sebe bundy a svoje kratasy doplnuju o zateplené návleky, jelikož začínám pocitovat prostupující chlad koleny. Vstupujeme do lesa a prvním stoupáním pokračuje po neof. žluté stezce lesem k oficiálnímu turistickému žlutému značení vedoucí až pod samotný vrchol Čupel.
Máme už za sebou nějaký ten kilometr a hovory mezi námi už nějakou chvíli upadají, to propastné ticho prolomí až Vašek se slovy "Povídejte už něco, nebo usnu". Dáváme se do hovorů a probíráme zase kde co ale nejčastěji se téma stáčí k horám. Dostáváme se pod kopec s krásným a dlouhým převýšením, které nemá konce, opravdu to tady mám rád, protože mi to připomíná ten krásný krpál nahoru na malofatranský Klak. Z Kobylanky pokračujeme mezi smrky až k Bezručově chatě, kde posedáváme na lavičkách, svačíme, jsou tři hodiny ráno, vládne tady lehká mlha, pofukuje vítr a je tu o dost chladněji.



Pokračujeme kolem tubusu horské služby a vysílače dolů pod Malchor. Mrznou nám ruce a teploměr atakuje na teploměru "nulu" ve stupních pana Celsia.
Klesáme dolů v serpentinách po pečlivě vytvořených chodníčcích sestávajících z různě velkých šutrů. Nic nepotěší nohy turistovy tak jako dlážděná cesta dobrými úmysly. 
Z hezké severní sjezdovky se za pár let stal chodník slávy, či možná pomyslný pomník svobodné turistky v Beskydech, který už jeho tak pošramocenou pověst může v následujících letech vytunit už jen sedačková lanovka či jezdící schody pro masy. Co se před lety kolem chat zdálo jako nemožné, je už dnes skutečností ale vratme se ale zpátky na nohy.
Cesta do Frýdlantu stále ještě daleká, po modré docházíme k mohyle na Ivančeně, která se momentálně nachází ve fázi rekonstrukce za přispění šikovných rukou českých skautů, momentálně obývající a snící ve svých stanech. Po cestě se dále dostáváme nad hotel Bezruč, pomalu svítá a potkáváme první dva turisty, no dneska už nahoře první nebudou. Prvenství si odnášíme domů my. Vašek neustále "brblá" a přepočítává kilometry, které už máme zasebou, chvílemi nám tvrdí, že už má o 10km víc, určitě!!! Taky povídá, že se mu někde zatoulaly kolena...
Vycházíme z lesa a dostáváme se na asfalt, kolem boulderchatky se dostáváme až do samého centra Malenovic, Honza s Vaškem si cestu krátí počítáním kilometrů a technickým a vzhledovým hodnocením novostaveb kolem cesty.

Frýdlant už je za bukem, máme dostatečnou rezervu, vlak stíháme s přehledem. Cestou do Ostravy a Studénky pospáváme.
Trek hodnotím jako velice úspěšný, počasí vydrželo, nohy nás statečně donesly až do cíle.
Zvolená obtížnost trasy a stoupání na vrcholy patří v Beskydech k rozhodně k těm težším variantám co si lze vyšlápnout. 
A tak tímto smekám před Jan Friml a Václav Pomikálek, že se mnou do toho šli, Děkuji. A zase příště ! Horám zdar !

Noční Beskydy - Smrk - Lysá