Sněžnice
Je pátek a vyrážím ranním vlakem do Ostravice, abych od přehrady Šance vystoupal na vrchol Lysé hory (1324 m.n.m.). Nejvyšší a nejnavštěvovanější vrchol v beskydském pohoří.
Ve středu hustě a dlouze sněžilo a připadlo třicetosm centimetrů prachového sněhu. Ze samotného vrcholu hlásí meteorologická stanice šedesát centimetrů. K batohu, fotáku, stativu, termosce a svačině přibalím sněžnice. Doufám v to, že si už konečně zařádím ve sněhu, proto jsem si i vybral méně frekventovanou žlutou značku. Je osmá ráno a stavební ruch na hrázi přehrady je v plném proudu, odbočuju do lesa a začínám pomalu stoupat zmrzlým sněhem do prvního stoupání. Trasa vypadá, prošláple, začínám se dostávat do svého tempa a jsem ve svém živlu. Stoupám. Vycházím z lesa a tady už je sněhu dost na to, abych vytáhl sněžnice z batohu, obul je na boty a pokračoval.
Valím si to sněhem nesněhem, je to paráda, je tu dost sněhu na to abych se propad skoro až po kolena. Užívám si to při každém kroku. Kdo by to byl čekal, že uprostřed února napadne nárazově sníh, už to s tou zimou vypadalo na horách opravdu dost bledě. Ale naděje umírá vždy poslední. To v té naší Studénce, to už máme i zametené chodníky od zimního posypu. Tady už ji nikdo nečeká.
Docházím na rozcestí pod Čupel. Jsou tady samé hezké nafoukané sněhové jazyky, hrrrr na ně. Vytahuju foták a fotím. Nahoru je o zase do kopce, nejdelší a nejzáživnější stoupání jaké tady v okolí je. Nahazuju na sněžnicích podpatek pro stoupání a stoupám.
Krpál, který hodně klame svým stoupáním a kdo ho nezná, tak až vyšlápne první jeho část, tak rychle pozná, stoupání pokračuje a nemá konce. Není radno spěchat nahoru. Pod posledním stoupáním žlutá značka odbočuje doprava, kdo ještě nemá stále dost může pokračovat nahoru stále do kopce, kde se napojí zpět na značku. Davy lidí se zrovna tudyma nehrnou.
Pro mě je to oblíbená trasa, ať už jdu s batohem v létě či v zimě. Běhá se tady Lysá Cup, ale moc míst pro předbíhání tady není, tudíž běžecky ne moc populární. Pokračuju dále s tím, že se sem a tam zastavím a něco vyfotím. Pak si zase dávám na čas, stále se sněžnicemi, začíná mi být dost teplo, potím se jak kráva. Střídám rukavice, střídám čepky, rozepínám bundu, jen abych se nezavařil.
Čeká mě poslední výstup smrkovou částí a sněhu je tady opravdu hodně. Vcházím do mlhy, která pokrývá celý vrchol. Ještě pár kroků a opouštím terén a vcházím na cestu, která mě dovede pod sjezdovku a pak rovnou kolem Slezské chaty (ano, ta zatím zavřená a strašně velká chata) až k replice chaty pana Bezruče, která tady stála dříve, než vyhořela. Ale znáte to lepší shořet než ….
Venku už parkují před chatou samé sk(i)alpové lyže a tak hned vedle nich zapichuju svoje sněžnice a jdu dovnitř na chvíli se ohřát. Je ¾ na 12. Tři hodiny od doby kdy jsem vyrazil. Od chaty už scházím po červené turistické značce, kde potkávám náhodou kámoše Situ (budoucího vítěze Špacíru).
Z červené odbočuju na modrou pod sjezdovku to proto, abych mohl pokračovat kolem vrcholu Malchor dolů až do Frýdlantu.
Stále jdu na sněžnicích. Dolů už je trasa prošlápnutá a sněžnice přesto nesundávám a jdu si svou vlastní cestou, aspoň se nemusím zastavovat, když se míjím s ostatními turisty, takže se hezky míjíme. Ještě mě čeká kus cesty, procházím cestou nad chatou Bezruč.
Nad prvními chatami nad Malenovicemi sundávám sněžnice, dále už je nebudu potřebovat a docházím po svých.
Z Malenovic už je to kousek do Frýdlantu nad Ostravicí. Vlak přijíždí s deseti minutový, zpožděním, to mi vyhovuje. Ve vlaku v teple vybaluju sněžnice a popíjím čas z termosky, nějak mě postihuje slabší chvilka, ale za půl hodiny je všechno zažehnáno. Mezitím sníh na sněžnicích taje a voda se rozlévá pod sedadly.
Na nádraží zjišťuju, že koza na město jede až za celých třicet minut, to pěšky budu doma dvakrát. Vydávám se teda domů pěškobusem přes zahrádkářskou kolonii. Domů přicházím něco po páté večerní. Den ale tímto pro mě nekončí. Po sedmé večerní mě s nachystaným batohem a dobitými baterkami v čelovce vyzvedává (autem) Nikol na tradičním místě jako vždy “U žlutých popelnic” před vchodem. Naše kroky budou směřovat (žlutomodrou turistickou značkou) na veřovický Velký Javorník s 28m vysokou dřevěnou rozhlednou. I tady už napadl nějaký ten sníh. Nahoru si to šlapeme chvilkama i v pohodovém tempu. Nahoře fouká vítr a vše je zahaleno pod námi do mlhy, tudíž foták a stativ jsem tahal zbytečně. Z rozhledny naše kroky vedou rovnou k chatě, kde ještě chvíli spolu konverzujeme a po chvíli přichází po zelené (z Frenštátu) první dva turisté. Dolů odcházíme po červené, cestou potkáváme velkou skupinu dětí se psem, nebyli jsme jediní, kdo měl tak skvělý nápad jít dnes při pátku nahoru. Na parkovišti (u fotbalového hřiště) jsme před jedenáctou a odjíždíme přes Štramberk zpět domů.
P.S.1 : Nahoru na Javorník se mi šlapalo fantasticky, ani nebylo znát, že mám za sebou 21km
na sněžnicích.
P.S.2 : Sněžnice poskytují slušný trénink pro nohy
P.S.3 : Vypadá to, že se mi podařilo sepsat zase jeden z nejkratších článků pro HOS.
P.S.4 : Stále jsem nepřišel na to, jak někdo nemůže mít rád zimu...
Horám zdar! Martas !
