V pátek 1.7. čtu zprávu od Kubajze „ Zdar, pojeď se mnou od pondělí do středy do Tater, dáme lehčí cestu na Lomničák“. No usmál jsem se a pro sebe si říkám, to bude hustýýý, Kubajzův výklad slova „lehčí“ už znám.
Přes noc se mně to rozleželo v hlavě a vnitřně souhlasím. V sobotu mně šéf schvaluje dovolenou v práci a s Kubajzem domlouváme podrobnosti (kdo co bere sebou, nebo spíš, které zbytečnosti necháme doma, aby batoh byl co nejlehčí). Nakonec neberu skoro nic a i přesto má batoh snad tunu.
Vyjíždíme v pondělí v 9 hod. Kubajz klasicky po noční. Cesta v poho, nizkonákladově mimo dálnice :D. Za 4 hodiny (i s přestávkou na 30 min. u Lidlu v Martině, kde podle Kubajze bylo minimalně 20 lidi před ním na kase :) už motáme správci parkoviště ve Smokovci hlavu smlouváním o ceně. Dohodnuto, parkujeme a vyrážíme.
Těžké bágly tlačí naše boty do rozehřátého asfaltu a my valíme brutálním tempem na Hrebienok. Pozemní lanovka kolem nás lítá nahoru, dolu, tam a zpátky a my i přes moje naléhání jdeme pěšky, jsme přece horolezci a ti lanovkou nejezdí :D. Přes Hrebienok proběhneme a fičíme dál kolem Zámkovského chaty (kde svačíme), až po cca 2 hod. přicházíme do hustého bivaku pod skalou ve žlabu, který vede z Lomnického sedla. Výhled úžasný.
Přímo před očima Hřbet masívu s Prostredným hrotom 2441 mnm a Malým kostolom 2095 mnm.
Mírně vpravo Téryho chata s vodopádem a pod náma turistický chodník s potokem a pasoucí se laní.
Chystáme spaní, večeříme, spát jdeme brzo po 8, ráno vstáváme.
Vstáváme, snídáme, zjišťujeme, že laň má i jelena a vyrážíme na cestu ke stěně, která je zhruba 2 hodiny ostrým terénem nad námi.
Po dvou hodinách drápání se do šíleného kopce (Kubajz samozřejmě na pohodu, já na hraně možností svého srdce), se dostáváme na ledovou plotnu pod stěnou, v Téryho kuloáru, ze které sledujeme nástup dvou slovenských horolezců do naší cesty. Její název je Hokejka a je v západní stěně Lomnického štítu. Je to cca 300m vysoká, asi 8 délková kultovní cesta (v 60tych letech byla považována za jednu z nejtěžších v Tatrách).
Na nástupu je brutální zima. Stojíme na sněhovém poli, máme propocené hadry a pocit příjemna nevylepšuje ani maximálně 5 stupňů + studený vítr. Lezem do všeho co máme sebou, péřovka se hodí a Kubajz bere i rukavice, které jsem já nechal takticky na bivaku (mají přece 50g, které nebudu zbytečně tahat :D ). Navazujeme se a hned jak Slováci kousek odlezli, Kubajz tahá první délku. Prvních 10m leze v botaskách, nechce si zadrbat lezečky od sněhu a suti na nástupu. Přezouvá se ve stěně a valí na štand. Do stěny nastupuju už v lezečkách, které když jsou od sněhu fakt super kloužou. Kvůli zimě jsme nechali i ponožky a pocity zmrzlých nohou v malých lezečkách a ješte k tomu v ponožkách jsou k nezapomenuti :). Lezu v péřovce, prostě kosa. První délka, druhá délka, na kost zmrzlé prsty na rukou i nohou (tak nějak si představuji lezení, které nechci zažít a zahřívám se vzpomínkami na měsíc staré bušení cest v italském Arcu, 25 stupňů, slunce, jezero, příjemný větřík…).
Na moje poznámky Kubajz reaguje „ není cesty zpátky, lezem“. OK, tak lezem. Třetí délka vede do štandu před několika metrový traverz přes „kříž“ ( velmi vzdušné místo ;)), kde najednou zmizely chyty pro ruce a pro nohy, tam toho také moc nebylo. Čtvrtá délka končila pod nepříjemně se tvářícím převisem, který Kubajz dává a kousek za ním štanduje a dobírá mně. Následují délky s krásným lezením a neuvěřitelnými výhledy do hlubiny pod námi a na okolní štíty, které se na panoramatu vynořují s naší stupňující se výškou. Stále je zima, do západní stěny ještě slunce nesvítí, občas nás pohltí mlha z mraků, které odejdou stejně rychle, jak je vítr přivál. Přichází nejtěžší místo cesty, mírně převislá rozpukaná spára se špatnými chyty na sokola. Kubajz zpomalí, leze s rozvahou a jak jinak než čistě dává. Dobírá mně na štandu a posílá tam poslední zajištěnou délku za 5.
Poslední délku cca za 3, lezeme sólo, do kapes sbíráme mince pro štěstí a už nás fotí turisti z vyhlídky, které nahoru vytáhla lanovka. Přelézáme zábradlí a po pěti hodinách náročného výstupu si podáváme ruce.
Máme to za sebou. Jsme nahoře. Pocity jsou úžasné. Štěstí, radost, vyčerpání, hrdost. Vše pro co stojí za to, tento sport dělat. Turisti nás obklopí a mají spoustu otázek, jsme pro ně zjevení.
Objednáváme pivo a kávu, odpočíváme na slunném vrcholu a sbíráme síly k náročnému a dlouhému sestupu.
Vrchol jsme si užívali asi hodinu a pak sestoupili 200 výškových metrů po řetězech a dál po ostřejším chodníku, až jsme po hodině sedli na lavičku v Lomnickém sedle. Nohy jsme měli až v pr…. :). 10 minut rest a už nastupujeme do žlabu, který vede až k bivaku. Žlab začal nevinně jemnou sutí a cestou nabíral na síle. Sklon se stupňoval, ze suti se staly kameny, pak vetší kameny až nakonec byly největší kameny, které naneštěstí ještě nebyly usazeny po nedávném zborcení jedné z okolních stěn a s každým krokem se hýbaly a hrozily úrazem. Právě kvůli nestabilním šutrům jsme museli vytáhnout několik akrobatických prvků, které zachránily naše nohy před zavalením. Několikrát jsme odpočívali a probírali, jak už to tak chodí, ty nejdůležitější světové témata :) a pak zase sestupovali dál. Potkali jsme mini rodinku kamzíků, kteří sledovali naše balancování na volných šutrech a stříhali ušima, až se za břicho popadali :).Zhruba v půlce žlabu nám příroda připomněla, kdo je tu pánem a co se může stát. Za rachotu padajícího kamení zvedáme hlavy v přilbách k vysoké stěně a sledujeme, jak na chodník před námi dopadají kameny, asi uvolněné nepozorným kamzíkem. Jsou to rány jak bomby. Bivak je už kousek, jdeme. Další už nespadly. Jsme v bivaku, sedíme, odpočíváme a jsme spokojeni, že výstup skončil šťastným návratem. Žlab jsme dali za něco víc než hodinu.
Pokračuje klasika. Večeře, vítězné pivko, spánek.
V noci o půl třetí, nás budí bouřka, která rozehrává parádní scenérie, které v ložnici nezažijete. Blesky osvětlují hřebeny hor a Téryho chatu, hromy duní s ozvěnou mezi skalami. My jsme v suchu bivaku a vše tiše pozorujeme. Myslím na rodinu kamzíků, jestli si to také tak užívají. Za chvíli je po všem a obloha se vyjasní. Ráno nás budí sluníčko a nový den.
Snídáme, balíme a valíme. Sestup je rychlejší. Zámkovského chata, Hrebienok, parkoviště. Spokojeni sedáme do auta a při odjezdu máváme hlídači parkoviště, který má stále zamotanou hlavu z našeho pondělního vyjednávání.
Kubajz diky.
Roman Novosad
