Od mého posledního treku přes vrcholy Velké Fatry už utekla dlouhá doba. A proto jsem se rozhodl vydat se na Slovensko znovu. V práci jsem si vybral dovolenou a vyrazil s batohem do hor.
Teorie:
Velká Fatra je pohoří na středním Slovensku, z východu ohraničující region Turiec. V pohoří byl roku 2002 vyhlášen národní park.
Nejvyšší horou je Ostredok (1595 m.n.m.). K dalším známým horám patří například Ploská, Rakytov, Ostrá, Tlstá nebo Drienok.
Nejdelší dolinou je Ľubochnianská, dlouhá 25 km.
Hlavní hřeben směřuje od jihu z Krížne k severu, přes nejvyšší horu Velké Fatry Ostredok a dále na Suchý vrch a Ploskou, kde se dělí na severní Klačianský hřeben (nejvyšší hora Kľak, 1394 m.n.m.) a severovýchodní Rakytovský hřeben (nejvyšší hora Rakytov, 1567 m.n.m.).
Klačianský hřeben je zalesněný, na mnoha místech úzký a svahy strmě spadají do dolin.
Rakytovský hřeben je často lučinatý, oblý a s méně strmými svahy.
1.den - příjezd, výstup na hřeben a bivak.
Uteklo dva a půl roku a já se vydávám na svou v pořadí druhou Fatru, která je ovšem zimního charakteru.
Nastupuji v Turčianských Teplicích, kde se dopravuji vlakem a autobusem. Z busu vystupuji skoro o půl desáté ráno, vytahuji svačinu a hledím do mapy. Ted do leva, pak přes most a stále po žluté do dědiny Háj, kolem místního kostela a rovnou pod první dnešní kopec. Strategii postupu mám zvládnutou.
Pominu-li, že jsem musel občas hledat turistické značení, protože bylo namalováno na stromech tak nešťastně až nebylo z rozcestí na první ale ani na druhý pohled vidět, kterým směrem se vydat, tak jsem se s batohem (i bez) pěkně naběhal.
V lese a na cestách je k vidění velké množství zvířecích stop a netrvá dlouho a za chvílí spatřím, ha …. “vysokou”. A pak to začalo dlouhá táhlá stoupání, v kopcích spousta kamenů zasypaných podzimním zmrzlým listím. A aby toho nebylo málo tak cestu blokovaly popadané stromy, které bylo třeba překonat či podlézt a když ani to, tak jedině obejít či oběhnout. Pěkně mě to potrápilo. V kopcích jsem postával, odpočíval s batohem na zádech nebo podřepoval a usrkával horký čaj z termosky. “Co jsem si to do toho batohu zabalil“?.
K nejbližšímu vrcholu (rozcestníku) je to hodinu cesty, ale furt mám pocit, že jen šlapu a stále nic… Stále samá stoupání, je to až chvílemi demotivující a je to vždycky všechno jen o hlavě, že? Tak nefňukej:)
Cesta lesem se stáčí doprava a ztrácím kontakt s tekoucí říčkou a postupuji výš. Že by snad? Docházím k neznačenému vrcholu a cesta vede dolů lesem a ústí na cestu s rozcestníkem a krytým turistickým přístřeškem. No, sláva….
Překvapení je o to větší, že jsem už urazil delší cestu, než jsem si původně myslel. To, že to mělo být na vrchol jednu hodinu cesty a já se vlekl hodiny dvě a skoro půl nemá snad cenu ani zmiňovat. To jsem ten vrcholek (né) asi ale určitě přešel, aniž bych ho za registroval. Což není nakonec vůbec špatné a mění to celou situaci. Po zamrzlé asfaltce se dostávám k hotelu, kde je (první) možnost se ubytovat v teple, další a zároveň poslední šancí ubytovat se na cestě je turistická chata pod Borišovom. Jediná chata svého druhu na celém hřebeni Velké Fatry.
Dlouho se tady nezdržím, odfotím ze stativu dvě fotky, na zahřátí si dávám čaj, nachystám čelovku, balím a pokračuji v cestě po červené nahoru někde k pramenu.
Je to asi totiž dneska, taky možná na pár dní, poslední voda v tekutém skupenství, na kterou můžu narazit.
Ale než se tak stane, cesta pokračuje po zimním značení (tyčích). Docházím na rozcestí, kde se kříží zelená turistická značka s mou červenou (původně jsem plánoval přijít po zelené, ale cesta by byla časově hodně náročná a dorazil bych zde až druhý den odpoledne). Kousek po zelené se má nacházet pramen s vodou. Většinou se říká „kdo hledá ten najde“. Ale ať jsem se pod rouškou noci s čelovkou snažil hledat sebevíc, našel jsem akorát zamrzlé rybníčky přikryté sněhem v cestě. Asi vííííííííííííítr…ne vítr ale mráz ty vole!!!
Pro útěchu si to vysvětluji tím, že bylo suché léto a pramen málo vydatný a to co z něj zbylo, zmrzlo. Ono je to v podstatě taky voda, i když v pevném skupenství…Proč já si dole nenabral místo čaje vodu. Vracím se po cestě zpět k rozcestí a pokračuji cestou vzhůru, traverzuji vrchol a blížím se do finále dnešního večera k vysílači na kopci Križná.
Fouká ledový vítr a pociťuji, že mi začíná omrzat obličej, nasadím na hlavu ještě kapuci a pokračuji nahoru. Na vrcholu Krížné se nachází oplocený areál vojenského zařízení hlídaný kamerami a zabezpečovacím systémem na což mě upozorňuje cedule umístěná na oplocení. Nachází se zde taktický letecký navigační systém (TACAN) pro řízení leteckého provozu. Tak jsem tu správně, vládne tu mlha a vichr, noční výhledy nebudou, tak se jde spát. Taky je záhodno zmínit kvalitní sněhovou pokrývku, která je tady nahoře vyfoukaná a zledovatělá.
zdroj : http://mapio.net/pic/p-130381656/
Vydávám se hledat místo pro mou karimatku, vybaluji a chystám se převlékat do bivakovací soupravy. Vklouzávám do spacáku, ždáráku, zapínám za sebou (částečně) zips ždáráku a dobrou noc.
V noci mě budí silný vítr, a zvířené zbytky sněhu, které se mi dostávají až do spacáku. Připínám ždárák, mezitím kontroluji boty, kterém jsem skleróza zapomněl přivázat k batohu. Naštěstí (pro mě) spím u nějaké kleče, tak neodpochodovaly na svou cestu. Párkrát se ještě probouzím, abych zkontroloval situaci za hradbami mého ždáráku.
2.den - Výstup na Plosku a nejvyšší vrchol Ostredok
Ráno jsem měl v plánu teoreticky odfotit východ Slunce ale to už je teď prakticky bez předmětné. Pokračuji ve spánkovém režimu až do deváté (pomalu se rozednívá a zvedá se mlha).
Moc se mi do té zimy a mlhy nechce, když si tu tak ležím v teple ždárákospacáku, ale musím. Poté co jsem konečně převlečen a mám kompletně sbaleno (úctyhodných 40minut) tak si ještě obouvám na boty Alpinky, ať si někde nenatřískám po cestě hubu. S takovým batohem to se padá jedna radost, nohy Vám vylítnou do všech světových stran a vše se odehraje tak rychle, že ani nevíte, která bije. Hodím batoh na záda a slyším nějaké hlasy, néééé to nejsou hlasy v mojí hlavě, to jsou lidské hlasy nesoucí se větrem, vyčkávám a za chvílí přichází pět zakuklených kluků. Z jedním z nich se dávám hned do řeči a i přes kukly na hlavách v tom větru si skvěle rozumíme. Dozvídám se, že přijeli z Mariánských lázní a z Chebu (12h vlakem) a pokračují od “hotelu“ (kde jsem byl večer) a jdou stejným směrem. Ptají se mě, odkud jdu, tak bez ostychu říkám, že odtud. Pomalu mi to nechtějí věřit, jak jsem tady přece mohl spát, že oni večer seděli v trenkách krásně v teple v hotelu na pivě. Pokračujeme tedy společně na vrchol s kotou 1590 m.n.m. a na nejvyšší vrchol na hřebenu vůbec Ostredok s 1592 m.n.m. Vítr fouká takovou silou, že v nárazech je nás schopný i s batohem povalit na zem. Tak nám (vítr) tu cestu pěkně znepříjemňuje, ale nevzdáváme to. Do karet mi proti všem ostatním hraje výhoda alpinek na nohách, kluci to nějak podcenili. Kuci povídají, že mají v plánu taky jednu noc zabivakovat, ale spíš pokud by byla možnost, jak se od jednoho člena vzápětí dozvídám, tak raději by tu chatičku. Dosahujeme obou vrcholů, scházíme dolů a traverzujeme další vrchol a pokračujeme k nejbližší “kolibě”. Odpojuji se od skupinky a pokračuji sám na další salaš, která se nachází na vzdálenějším rozcestí(Chyžky), ve svahu na žluté turistické značce. V kolibě kam směřovali kluci je pěkně rušno, odchází od tama dvanáct turistů a další je následují, pokračuji teda dále po svých. Na salaši přede mnou jsem se schovával v létě po tom, co jsem po výstupu na Ploskou rychle spěchal dolů v průtrži deště a salaš mi poskytla úkryt, než to všechno přešlo.
Rád se tu vracím. U Salaše se střetávám s dalšími dvěma turisty. Kteří jsou z Liptovské Revúcena jdou na chatu pod Borišovom kde dneska turu zakončí, znají tam chataře, který je tam nechá gratis přespat. Dost se tady zakecáváme, převlékají se, svačí a chystají se na výstup. Obouvají na nohy kocury (mačky), ještě před odchodem je několikrát fotím foťákem a pak i mobilem a loučíme se a odchází na chatu. Pro mě to celé až teď pořádně začíná, skládám vařič, vybíhám ven s ešusem, abych nabral sníh, a jdu vařit vodu. Potřebuji si navařit čaj do termosky a polívku na zahřátí. Ono to roztápění sněhu je nevděčná činnost. První várku sněhu mám roztopenou, vybíhám s druhým ešusem pro další várku sněhu, abych jí mohl přidat do vody v ešusu a vše rozběhnout nanovo. Přidaný sníh se pomalu topí, než se z něho stává ledová koule. Chce to dostatek trpělivosti.
http://www.czechout.cz/article/turistika/zimni-prechod-pres-fatry-1.dil/
http://www.czechout.cz/article/turistika/zimni-prechod-pres-fatry-1.dil/
Pár minut po třetí odpolední (snad 2h po tom co jsem dorazil) i já vyrážím nahoru na Ploskou (1532 m.n.m.), kopec je nezalesněný s dlouhým táhlým stoupáním. Když stojíte dole tak vše vypadá jednoduše, jooo za chvíli jsem nahoře a pak šlapete, šlapete...... a jste sotva v půlce a říkáte si, že zdání opravdu klame.
Nahoře zase fouká a nemíním se tu dlouho zdržet, nabírám směr dolů k Borišovu, scházím po tyčích (značení) a cesta dolů se různě klikatí až docházím se tmou k rozcestí pod Borišovom, chata ani vrchol není dnes můj cíl. Na chatě jsem finišoval svůj den před lety v létě a konzumoval chatařovy piva, které nosiči vynesl nahoru v bečce na zádech. Všechno se tady musí totiž nanosit a snosit dolů do nížiny. Bivakoval jsem tehdy přímo nahoře na vrcholu Borišov. Ale jak jsem už říkal, dneska pokračuji dále a nebudu se tady zastavovat a zdržovat.
http://mapio.net/pic/p-5635111/
Vytahuji bludičku, abych nezabloudil, a pokračuji lesem stále nahoru na vrchol Šopron(ě) 1370 m.n.m. Dokonce podle stop ve sněhu jsem jediný, kdo tady prochází. Je dobré si hlídat modrou značku po stromech a neztratit jí z očí, úzká cesta v lese různě zatáčí a nechtěl bych se vracet hledat správný směr cesty. Z vrcholu Šoproně už by to nemělo být daleko na vrchol Jarabiny 1328m.n.m. ale značka se mi tady ráda ztrácí a tak cestu i často odhaduji podle toho, jak se rýsuje cesta pod sněhem. Těsně pod vrcholem sedám na batoh, ulívám čaj z termosky a rozjímám nad noční krásou. Dávám se do finálního výstupu a stojím na vrcholu Jarabiny. Je deset minut po sedmé a jsem rád, že jsem dorazil a nikde už dnes nemusím. Sundávám batoh a jdu zase hledat vhodné místo pro bivak. Nemusím pro to ani chodit daleko a narážím na velký smrk, podobný tomu z Mrazíka, větve sahají až na zem, tak si tedy pod nimi rozbaluji dnešní bivak a aspoň mě (větve) budou částečně chránit před větrem a zbytek už pokryje batoh. A pokud mi bude zima tak mi tu už jen bude chybět ten dědeček mrazíček, který bude běhat kolem stromu, ale zima mi asi bude furt. Tak a teď mě už čeká jen klasický bivak. Dobrou.
Pokud bych se měl ohlédnout za dnešním dnem, tak jsem se trošku flákal a nedošel jsem tak daleko jak jsem si představoval. Zítra budu muset už od rána pořádně zamakat, ať aspoň dorazím na Klak.
3.den - přechod k vrcholu Klak a následný sestup
Ráno mi zvoní budík ve třech čtvrtinách na sedm, vykouknu ven mlha a k tomu zase fouká. Změna k lepšímu se nekoná. Chvíli si ještě poležím. Krátce po čtvrt na osm se deru ven ze spacáku a dávám se na převlíkání, balím a chystám věci na odchod. Od rozcestníku pokračuji dál po červené z kopce lesem dolů, ještě, že mám na nohách alpinky, je to tady dost prudké. A co to? Je tady velké množství stop, jedny přes druhé, druhé přes třetí a plno cestiček ze všech směrů. Čím dál víc se zaobírám stopami, některé si fotím, až narážím na větší stopy, zadní tlapy medvěda . Ale jsou tu i jiné stopy než stopy medvěda, jsou tu i stopy "vysoké"a taky nějaké větší smečky, pochybuju, že psů, spíše vlků. Sníh už tady něco pamatuje, je období kdy nesněží ale i tak se dají stopy rozlišit. Pár si jich zase fotím pro pozdější a důkladnější prozkoumání a odkráčím dál.
Cesta pokračuje dál dolů, až docházím do Štefanovského sedla ze kterého se dostávám až na samotný vrchol 1162 m.n.m, kde je to další hodina cesty. Průběh cesty je příjemný, stoupání nahoru do kopců pak do dalšího a je to vůbec celé strašně utahané. Sedám si na batoh, vytahuji poslední čaj a ze sklenice vytahuji poslední sušené vepřové a hovězí maso, obdoba horské snídaně tady na horách… Cesta mění v dobrou překážkovou dráhu mezi spadenými stromy, obejít přelézt, podlézt ale někdy je těch stromů popadaných více, tak je to skvělá pruda. Dneska je o poznání tepleji, sníh začíná být mokrý, určitě bude jeden až pár stupňů nad nulou, což je razantní změna proti včerejšku. Vodu po cestě tady nepotkáte a na vaření přes den není čas a tak po cestě či v kopcích sbírám sníh do dlaní a roztápím v ústech, rychlá a efektivní přeměna sněhu na vodu. Dneska se začíná sníh lepit na podrážky a Alpinky vytváří sněhové boule, což je dosti nepříjemné a pomalu mi to začíná připomínat mačky bez sněhových vyhazovačů. Není to žádná prdel, jednu alpinku vyzouvám a jdu pro jistotu jen s jednou, nerad bych se někde sklouzl a vytřískal. Na Štefanovou dobrý záběr, 143 výškových metrů nahoru ale přijdou i horší kopečky. Štefanová vrchol.
Kolem okolo nikde žádný otisk boty, je devátého ledna roku šestnáctého. Sotva se doplazím nahoru, tak už zase klesám dolů, abych mohl hned stoupat do dalšího stoupání a až napotřetí stoupání mě čeká zasloužený vrchol Malý Lysec 1314m.n.n. Výhledy, které se mi naskytnou, využívám a vytahuji foťák. Tak aspoň na ty dvě fotky. Na zbytek už nezbylo, vybitá baterie, ztratily za ty tři dny v zimě úplně svou kapacitu, no paráda. Zbytek zkouším odfotit mobilem. Vracím se k batohu, balím věci do báglu a za chvíli už vycházím dál. Docházím až na vrchol Jarabiné, kde je skvělý výhled (to vše díky těžbě dřeva) na Martin a Martinské hole na které z vrchu sedá nízká oblačnost. Fotím - nefotím.
Pokračuji dál po vyšlapaných stopách z kopce dolů. Na Klak je to ještě minimálně dvě hodiny. Až do Vyšné Lipové (1220 m.n.m.) cesta ubíhá nezvykle rychle. Z batohu a obsahu v něm už mám pěkně otlačená ramena, tak se snažím ho všemi dostupnými a možnými způsoby cestou nadlehčovat. Když už toho mám opravdu dost tak batoh sundávám a odpočívám, šlapu už třetí den a je to znát. Vyšná Lipová, poslední zastávka pod Klakem, rozcestník mě upozorňuje, že jsem na místě vhodném pro bivak. Dneska mám ale vyšší cíle, šlapu dále.
Nahoru je to ještě poctivá hodinka šlapání do kopce, teď začne to správné terno a vyvrcholení celého podvečeru / večeru. Za chvíli se bude stmívat, čelovku už mám přichystanou v kapse. Dále se zase řídím podle stop ve sněhu a občas pro jistotu kontroluji značení. Ani jsem si při stoupání nevšiml, odkud začal sníh namrzat. Stoupání do kopců je teď neskutečně prudké, typické tak možná pro horského kamzíka.
Ale platí zase rčení, které rád používám “Kdo nevyleze nahoru, neuvidí do údolí”
V kopcích využívám alpinek a trekových holí. Vcházím do lesa a vytahuji čelovku abych viděl na cestu. Na kopci les opouštím a dostávám se k prvním skalám. Samotný vrchol je úplně nahoře na skalách. Opět se držím stop ve sněhu, začíná hustá mlha, do toho všeho tma a značky jsou špatně vidět a nerad bych tady někde sešel a GPS s sebou nemám. Takže neustále si svítím pod nohy, obcházím skály a na dalších už začínám stoupat. Velký a těžký batoh mi cestu nahoru znesnadňuje, bojuj!
Ocitám se u nějaké značky. Ha, zelená! (cesta nahoru vedla po červené). Tak to už budu pod vrcholem, jen jsem sešel na druhou značku. Už vidím rozcestník, jsem na vrcholu Klaku (1394 m.n.m.). Silně fouká vítr, schránka s vrcholovou knihou je zamrzlá, nedaří se mi dostat ke knize. Co nejde silou, jde ještě větší silou.
Tři údery a víko schránky se uvolňuje, držím v rukách velkou áááčtyřkovou knihu plnou zápisků pokořitelů z vrcholu. Hledám propisku a poslední vrcholový zápis. Poslední zápis je datován k silvestru dva - patnáct, tři silvestrovští turisté, devět dnů tady nikdo nebyl. Logicky jsem první návštěvník vrcholu v novém roce, 16:48 hodin (devátého ledna šestnáct). Neskrývám nadšení, které ale sdílím sám se sebou. Bivakoval jsem tady v létě, ale nebylo to tu zrovna komfortní a dnes už vůbec ne. Připojuji svůj zápis, vkládám knihu do schránky a odcházím k batohu. Nasazuji druhou alpinku kapuci na hlavu a chystám se na sestup. Sestup je podle mapy pořádný sešup, během dvaceti minut scházím víc jak 200 výškových metrů. Jsem rád za to, že sníh je tady zmrzlý, což mi dost usnadňuje cestu dolů, opravdu bych se tady nechtěl klouzat v rozbředlém sněhu dolů. Plnou podporu při sestupu mi poskytují alpinky a trekové hole a čelovka. Jsem na rozcestí, zvažuji další postup, kterou cestou se vydat dolů, žlutou? modrou? Hledím do papírové mapy a přemýšlím. V plánu jsem měl scházet dále po žluté ale cesta se podle mapy klikatí a nerad bych někde ztratil značku v mlze s tím, že bych nakonec musel i třeba zabivakovat po cestě a dotrekovat zbytek zítra za světla. Modrou cestou vede víc stop.
Plánování je jedna věc, realita může být odlišná. Modrá je dobrá, už je to tak!. Jdu po modrééé. Po cestě budu míjet dva turistické přístřešky, u druhého můžu zabivakovat a ráno dojít za necelou hodinku do Podhradie. Vyrážím.
Začíná sněžit a sníh pod nohama měkne. Je to tu skvěle značené, na každém kroku modrá značka na stromě. Ticho…..? Slyším vodu, vodu… Přicházím k prvnímu potůčku, vytahuji termosku a běžím nachytat vodu do termosky. Žízeň mám už opravdu velkou a teď zažívám pocity, jako když jdete po poušti a objevíte vodu. Začínám se tomu smát a připíjím si ledovou vodou, až mě začínají z toho bolet zuby. Osvěžující, ledová a mokrá… Aspoň nemusím roztápět sníh na vodu. High Five!
Pokračuji dál dolů a narážím u cesty na krmelec, za chvílí na první přístřešek “ Pod Javorím“. Nestavím k dalšímu přístřešku je to podle označníku pětatřicet minut, tam zabivakuji.
Cesta vede po asfaltu, místy je přikrytá ledem tak si ještě alpinky ponechám, cesta různě zatáčí, klikatí se, stoupá a klesá.
U cesty nabírám další vodu tekoucí někde shora ve svahu. Přicházím k rozcestníku (480m.n.m), o kousek dál stojí chata se zastřešenou verandou, dneska spím pod střechou. Ihned se tam roztahuji, vybaluji věci, kousek za chatou teče potok, kromě čaje dneska bude i večerní litrová polívka, no luxus teda. Skládám vařič, stavím vodu a chystám věci na spaní. Polívka bude dneska kulajda, vytahuji si k ní chleba a večeřím. Uklízím po sobě a ulehám do spacáku, dopisuji dnešní zážitky a cestu do provizorního deníku a za chvíli usínám.
4.den - Cesta do Podhradie a cesta vlakem domů
Ráno se probouzím kolem sedmé a prší, sníh mizí před očima, na zimu nepraktické.
Natahuji na batoh pláštěnku a odcházím do Podhradie, stojím na rozcestí u kostela a hledím do místní mapy kudyma se dál vydat do Sučan na vlak. V tom vychází z jednoho baráku místní domorodec skoro už na poměry důchodce a dává se semnou do řeči. Tak si spolu vykládáme a ptá se mě, odkud jsem šel a jak to nahoře vypadá a jestli jsem potkal nějaké stopy medvědů či vlků a důležité je že rozumíme, mě to nedělá jediný problém porozumět jeho slovenštině. Sice mi povídá, že za chvíli odtud jede bus do Sučan, ale já mám čas a vyrážím na cestu po svých, zas tolik kilometrů to není, abych si vozil svůj zadek v autobuse. Je to sice po asfaltu ale není nad to se po ránu projít, sedět na zadku budu ve vlaku až do Studénky.
Přicházím po skoro hodině a půl cesty v mírném dešti do Sučan, usedám v místní autobusové zastávce, vybaluji termosku a zbytek sušeného masa abych podruhé posnídal, dívám se na odjezdy vlaků, co jsem si sepsal doma… Za patnáct minut odjíždí vlak z nádraží, ve spěchu balím a vydávám se do “centra” města, které hledám a nacházím, místní jdou akorát z kostela a já se prodírám mezi nimi s batohem a v návlecích na nohách vstříc nádraží, které někde tady bude. Zbývá posledních pět minut a já jsem ještě nenašel nádraží, vydávám se boční cestou z města, procházím kolonií nepřizpůsobivých diskriminovaných občanů (kteří se tady volně poflakují) dělající ohně a přežívajících v unimobuňkách před kterými si suší své prádlo.
Chvíli si tady připadám jak na divokém západě, vidím otřískanou starou (snad nádražní) budovu a troleje, tady to někde musí být, Jdu dál, za budovou už vidím koleje a jakýsi peron, obcházím budovu, která je zavřená a vidím první lidi, nástupiště hurá, je pět minut “po” a vlak má naštěstí zpoždění, paráda, ptám se chlapa stojícího u budovy, jestli tady jdou koupit lístky nebo až ve vlaku, ujišťuje mě, že ve vlaku. Přebíhám koleje a čekám s ostatníma na vlak. Působím tady v tom horském ohozu asi jako zjevení, všichni se po mě dívají, ale já jsem rád, že jsem stihl svůj odvoz do Žiliny. V Žilině přesedám do expresu do Ostravy a cestou postupně hodnotím celý trek Velkou Fatrou.
Konec.
* dovolil jsem si pro doplnění použít i fotky jiných autorů.
* domnívám se, že stopy opravdu patřili i vlkům, budiž důkazem fotky, které jsem posléze (časem) neopatrností smazal a diskuze s místním
domorodcem, který mi v družném rozhovoru výskyt vlků a mé domněnky potvrdil.
Doplnění :
Podle návštěvního řádu NP Velká Fatra je táboření (bivakování) na území národního parku za účelem jednorázového, případně nouzového přenocování možné ve vzdálenosti do 50 metrů od existujících útulen, chat a salaší a na následujících lokalitách:
- u pamatníku Slovenského národného povstania pri Kráľovej studni
- pod Suchým vrchom
- v sedle Kýšky
- Smrekovica - v okruhu 50 metrov od salaša na Močidle
- Šiprúň - v okruhu 50 metrov od salaša na Prednom
- lokalita Rakytový Grúň medzi Vyšnou Lipovou a Kľakom
Tudiž nikoho tímto takto nenavádím aby tak činil (bivakoval) a pokud tak činí tak jedině na vlastní nebezpečí a doufám, že s odpovídajícím vybavením pro zimní bivaky pod širákem.
Horám zdar !