Slovo dalo slovo a s Filipem sedíme v černozlatém expresu jedoucího směrem za hranice naší země. Ponurá a tichá atmosféra nočního spoje vyzývá ke skoro nerušenému spánku. Cílová stanice Ružomberok. (https://1url.cz/BM2fh)

První den v horách:

Vysedáme a přímo po úzkém peróně docházíme až do jeho konce, kde přelézáme hrdzavé zábradlí. Přechodem přes cestu míříme k ulici, která nás navede k nočnímu městskému bivaku. Stojíme v mlze u spoře osvětleného placu s kůlnou, přímo naproti místním rodinným domům. Natahujeme budíky, rozbalujeme žďáráky a spacáky. Uleháme vstříc pár hodinám spánku, než se rozední.

Opět zase stejnou cestou jakou jsme přišli, odcházíme na první jedoucí autobus do Donoval. Nastupujeme (do autobusu) s batohy mezi posledními a řidič nás hned posílá, že si máme sednout k zadním dveřím. Usoudili jsme a to společně, že budíky tentokrát nenastavíme, hned druhou zastávku totiž vystupujeme, jedeme dálkovým autobusem. Po skoro hodině a čtvrt poctivého autobusového spánku nás budí uvědomělý řidič, zvoláním “Donoooooovaaaaaly”.

V tu chvíli, jak by mě někdo praštil mokrou hadrou po xichtě, v mžiku se sápu po vedle ležícím batohu, foťáku a beru dveře pro výstup útokem. Filip hned za mnou v závěsu. Vyskakujeme do mlhavého, potemnělého, sírového rána v donovalské krajině.

Tak jsme tady, to byla jízda, ještě, že na nás dva ten řidič nezapomněl, když jsme jako jediní z celého autobusu měli vystupovat a málem nevystoupili. Dávám banán a vydáváme se vstříc dnešnímu krpálu. Vrchol Zvolen, to je naše první dnešní ranní výzva.

Výstup je opravdu s velkými batohy na zádech rozehřívací. Stále nahoru za nosem do kopce, v krásné bílé mlze dnešního rána. Stavíme v kopci, zbavujeme se svých svršků, ať se neupečeme. Za necelou hodinu stojíme u rozcestníku na vrcholu Zvolen, ze kterého se za krásného počasí otevírají nádherné panoramata na celou Velkou Fatru (dneska nic nebude). A když se otočíme zpět, je možné shlédnout poměrně velkou část Nízkých Tater. Tudíž, se Donovaly samotné stávají hranicí mezi dvěmi slovenskými pohořími.

Začínají se mi cestou vracet živé vzpomínky, na můj první letní přechod celé Velké Fatry (Sučany - Donovaly 2013, single), a tak si to ne-nechávám pro sebe a vykládám zážitky a historky Filipovi.

Šlapeme slušným tempem, ale ani to mi nebrání stále o něčem mluvit. I když je mlha od nevidím do nevidím tak mi to na autentičnosti vzpomínek, místy kudyma jsem kdysi procházel, rozhodně neubírá.

Držím se hned za Filipem v závěsu, brouzdáme v závějích spadaného podzimního listí. Stoupáme lesem na kopce a kopečky, procházíme loukami a na můj vkus cesta utíká velmi rychle.

Náš dnešní cíl jsem přednostně naplánoval k chatě pod Suchým. Dosti ambiciózní cil, ale stále jsem přesvědčen, že je to dnes reálný splnitelný cíl. Sedíme na křižovatce cest, v sedle lesa, svačíme a probíráme ranní cestu busem sem a štěstí jaké jsme to měli na řidiče, že jsme neskončili až někde v Rimavské sobotě. Probíráme postup, naší dnešní trasu, kterou máme před sebou. Hlavně její hodinovou náročnost, vypadá to zatím dobře, dorazíme na chatu ještě za světla.

Oplatek na cestu a vydáváme se zprudka do kopce, jež tato cesta vede lesem až na mlhavé louky, kde kdysi byli i salaše. Výhledy do mlhy dávají tušit, že dnes to lepší nebude. Docházíme do dalšího sedla, někde v hloubi lesa. Zavelím, shazujeme batohy a chvíli dobíjíme baterky, než vyrazíme nahoru na další vrchol.

Po cestě jsem zatím vyfotil jen pár fotek, snad netáhnu tu výbavu úplně s sebou zbytečně. A ve skrytu duše doufám, že se počasí umoudří. Při náročném stoupání do kopce, jenž má na vrcholu vojensky radar (Krížna), střetáváme pár bikerů, kteří si to míří přímo naproti nám. Kopec jsme si rozkouskovali na více částí s oddechovými krátkými přestávkami v cestě na vrchol.

Ze sedla nebylo nic vidět, tudíž je to polehčující okolnost pro psychiku nejednoho trekaře, jenž vůbec nic nevidí, co má před sebou a co musí vyšlápnout. Jenže, já tu nešlapu poprvé, tam, co nás nahoru čeká. Dole v sedle jsme si vyfotili i panorama, vyobrazené na ceduli rozcestníku, jelikož nejsme bláhoví a na i vní a víme, že dnes další rozhledy z vrcholů nebudou. Fouká silnější vítr a mlha se začíná hýbat a po chvilkách lze pozorovat zlepšení dohlednosti, ale záhy jsme vhození zpět. Stoupáme i s našimi batohy, až se dostaneme na vrchol, který okupují houfy lidi.

Tohle povídám Filipovi, toto není můj šálek horkého čaje. Nevyhledávám zrovna vyhlášené horské václaváky. Chvíli se zdržíme a čekáme, jestli nám rákosník dovolí shlédnout aspoň ten vrcholový radar. Hrstka lidi se schovává před větrem před křovinam. O kus dál postává skupina spoře oděných dobrodruhů, nezávidím. Asi přišli důle z chaty nebo z druhého směru.

Já jdu teoreticky vlastně taky nalehko, pod bundou s membránou mám jen letní funkční dlouhé tričko. Ale nemám potřebu, se ted v tom větru převlékat a tak si říkám, to dondu.

Dělím se s Filipem o zážitky z posledního zimního nočního mrazivého bivaku tady přímo na vrcholu (vice přímo tady).

Není třeba ztrácet čas, máme před sebou pochod po hřebeni k nejvyššímu vrcholu VELKÉ FATRY, a to vrcholu Ostredok, který leží v nadmořské výšce 1596 m.n.m. Pomalu a za to ale krátce se otevírají výhledy naším směrem, počasí si to na chvíli rozmyslelo a tak je čas tasit z útrob brašny foťák.

Vystupujeme mimo prošmatlanou stezku a fotíme, vstříc větru ale vyplatilo se. Pokračujeme hřebenem dále směrem k chatě, dívám se do GPSKy a konstatuji, že to už není daleko a že trasu dobře znám. Čeká nás traverz a sestup dolů z vrcholu až na louku pod Suchým.

Přicházíme po blátivé přístupové cestičce a tak se dostáváme k dnešnímu cíli, k chatě. Je krátce po třetí hodině a my máme pro dnešek splněno. S lehkou nastupující únavou vstupujeme dovnitř chaty s očekáváním, jak budeme přivítaní. Jsem zvědav, jelikož jsem v chatě nikdy nebyl a spíše jsem navštěvoval chatu pod vrcholem Chyžky. Otevíráme dveře a pomalu vstupujeme do přítmí chaty, kde nás vlivnými slovy vítá dnešní osazenstvo chaty a teplo velkých kachlových kamen.

Shazujeme bundy a usedáme na postele a začínáme na střídačku s Filipem odpovídat na zvídavé otázky, odkud a kam jdeme a jestli dnes zůstáváme. Filip se jako první odhodlává k vaření uvnitř chaty a já zatím vyčkávám, večer je přece ještě daleko. Pomalu za malými okny naší - vaší útulné chaty padá tma, sledujeme hodinky ať máme představu o pádu tmy v tomto období. Venku je zataženo a silné fouká vítr, mezitím stále přichází další a další osazenstvo dnešní chaty. S tím, že někteří odcházejí na nižší chatu Mandolína a nebo pod Chyžky. Hodin je jak na kostele, Filip už má za sebou první jídlo a já stále vyčkávám, občas se zapojuji do diskuse, ale spíše dnes budeme patřit k posluchačům, únava z cestování a cesty už se hlasí o slovo. Zapalují se svíčky a příchozí a odchozí nuceně větrají chatu, v které je někdy až 29°C.

Přítomné slečny přidávají punc dnešní zábavy společně s dvěma chataři, kteří už svou víkendovou účast tady avizovali na ksichtbůku útulny. Což jsem nezapomněl, při cestě zmínit, že je sobota a na útulně nebudeme dnes sami a že se snad vlezeme. A pokud bude plno, tak jsme připraveni bivakovat před chatou. Zábava nabírá na otáčkách, rozlévá se krtkovice (pálenka co dům dal). Prvního panáka testuje Filip, já zůstávám pozadu. Atmosféra je veselá, vypraví se historky a nalévá se další ohnivá voda, která v dalším kole už mě nemine, to je teda síla, další kolo raději vynechám. Za chvíli se ze špajzu tahá další flaška (meruňkovice), smích neustává, koluje ohnivě pálivá klobása, která až vhání slzy do očí, to probudí snad i mrtvého. Přestává se mi chtít spát. Mezitím se vrací přeživší z treku mezi chatami. Vzdávám pro dnešní den vaření, je tu teplo a mě se nechce ven pro vodu ani pro batoh, který leží napospas osudu před chatou. Vařičů je tu dost a nebudu se mačkat mezi ostatní. Čas běží stále jako po drátkách a řeší se kdo kde, s kým bude spát, kdo na podestě pod střechou, kdo dole v posteli u krbu. K tomu všemu tu máme i dnes velkého psa Huga.

Blíží se půl osmá a my s Fildou domlouváme na ranním vstáváním a dnešním spaním. Loučíme se s osazenstvem a vycházíme s věcmi k venkovnímu žebříku, vedoucí nahoru na podestu. Tady se už převlíkáme a chystám k nočnímu spánku v péřovém spacáku. Vítr to stále nevzdává a fouká vší silou, až v noci třískají části střechy ale ani to nás nenutí vystrčit nos ze spacáku a klidně spíme spoustu hodin až do ranní sedmé hodiny.

Druhý den v horách.

Ráno se budíme za zvuku fičejicího, hučejicího a hrůzostrašně se tvářícího vichru před útulnou. Převlíkáme, balíme bágly a společnýma silami stahujeme bágly z podesty po žebříku ven před chatu. Vítá nás hustě hustá mlha, že by i Rákosníček zabloudil. Jako první odvážný se vydávám k pramenu pro vodu. Jdu po cedulích a rozbahněné cestičce, která tady byla vyšlapána, jak jednoduché, vždy je k vodě.

Začínám vařit v rohu na zápraží chaty, v domnění, že tady fouká nejméně. Filip vaří v improvizovaném závětří otočené lavičky. Ostatek obyvatel útulny se pomalu probouzí, snídáme a diskutujeme nad aktuálním nevlídným počasím a trase co nás čeká. Balíme ešusy, vařiče, navlékáme poslední věci na tělo a vyrážíme cestičkou ukrytou ve vysoké trávě, skrz hustou mlhou se silným větrem vstříc vrcholu Chyžky. Pod kterou se nachází další útulna. Dnešní moje ranní rozhodnutí znělo, že nepůjdeme na chatu pod Borišovom, z důvodu úspory času a možnosti dorazit na další vzdálenější chatu někde v lese.

Tak i tak se nevyhneme vystoupat nahoru na vrchol Ploské, dost fouká a výstup je nepříjemný, na vrcholu si dáváme z Filipem vpravo v bok a pokračuje už mimo hlavní hřeben Fatry do sedla Ploske. Výhledy žádné, naděje na zlepšení mizivé. Štve mě, že se tahám se stativem, foťákem a vší tou výbavou, kterou možná ani díky převládajícímu počasí opět nevyužiji, ale není všem dnům ještě konec.

Čas na cestě trávíme povídáním zážitků z cest. Ze sedla pokračujeme zelenou stezkou a po levé straně míjíme vrchol Čierny kameň, usedáme do závětří a svačíme. Než dorazíme do dalšího sedla tak se potkáváme s další dvojicí aktivních turistů a rozebíráme trasu a všímám si, že mají kalhoty zajeté dost od bahna, no kdo ví, co nás ještě čeká. A tak nám nezbývá než se vydat to zjistit.

Začínám pociťovat slabost a bolest v nohou, za Filipem zaostávám a mám doslova plechové nohy, batoh tíží. Cestou mi přicházejí zprávy s gratulacemi k svátku, dneska jsem ale koně nechal doma a sníh nepřivezl. Výstup na vrchol Minčolu před námi a nevidíme ani jak je výstup náročný díky panující mlze, možná taky dobře. V kopci zaostávám ještě víc a častěji už i stojím, tohle není vůbec dobré znamení, tohle se mi neděje často. Můj parták ochotně na mě v kopci vyčkává, než dolezu na značku. Dolů a pak traverz dalšího vrcholu a dostáváme se do sedla, kde shazují batoh, a konstatuji, že si potřebuji odpočinout, hledím do GPS a komentuju následující trasu před námi.

Rozhodujeme se, jestli vrchol před námi vyšlápneme nebo traverzujeme. Rozhoduju, že jdeme na horu, i když vím, že se budu trápit. Fouká stále víc, kapuce na hlavě, rukavice na rukách abychom jsme nezmrzli. Kopec mi dává pořádně do těla, ted už se cítím jako černá ocelová koule přikurtovaná k Flipovým nohách. Cesta pod nohama neustálé stoupá, stoupá kolem skalisek, zatáčí a nemá konce, několikrát stojím a F se mi v mlze několikrát ztrácí, ale vždy ochotně počká. Několikrát utrousím, že se mi špatně šlape a nemám sílu v nohách ale i tak stejně musím na horu. Na vrcholu se střetáváme s dalšími turisty přicházející z druhé strany. Pro srovnání s námi nejsou moc oblečeni, všichni mi připadají moc lehce oblečeni. Odpočíváme a dáváme se na sestup z vrcholu Rakytov 1567mn.m. Dnešní poslední nejvyšší vrchol, více už jich ani do konce treku na Fatře nebude. Sestup je stejně obtížný jak výstup, jdu první a mám strategickou výhodu v trekových holí, které mi dávají větší jistotu a stabilitu na sestupu. Filipovi bez holí vůbec nezávidím, jelikož, vím jaké to je. Vážíme každý krok, ať se tady někde nerozbijeme. Šutry, kořeny, bahno a všechno kolem dokola skvěle klouže, tím je sestup náročný.

Po tom co docházíme do sedla, si hluboce oddechneme a analyzujeme sestup a naše pocity při cestě dolů. Než dorazíme do Smrekovice už nás čekají jen traverzy vrcholů.

Šlape se mi už lépe a mám lepší pocit z cesty. Na Smrekovici se počasí trošku zpamatuje a vidíme nějaké výhledy, usedáme na lavičky a svačíme. Cestou do nižného šiprunského sedla zažíváme první západ Slunce, krása. Fotíme, jsou na to skvělé podmínky. Hurá.

 
Docházíme se tmou za doprovodu našich čelovek do Vyšného šiprunského sedla z kterého stoupáme do kopce a procházíme lesem k chatě, která je značena v mapě. Náročnější cesta nás dovede k chatě, kde zjišťujeme, že je někým obývána ale otevřená, a v okolí chaty se nedá zabivakovat. Pod chatou je voda, nabírám do zásoby do batohu a odcházíme zpět. Začíná malá noční bojovka na cestě zpátky nad sedlo. Našli jsme červenou značku, abychom jsme ji v kopcích v lese ztratili. Přelézáme za svitu čelovek jeden strom za druhým, prorážíme houští a stále stoupáme, to je teda cesta, při překonávání jednoho stromu praská větev a já se už s batohem na zádech valím přímo pod ním, to se povedlo. Nad sedlo je to ještě pár ostrých kroků do kopce a ocitáme se v místě odbočky nad sedlem. Stojíme na malém kopečku v závětří smrků, tady je náš dnešní bivak. Vaříme, vybalujeme naše ložnice a pozorujeme hvězdy na noční obloze, je tak krásně, že vidíme celou mléčnou dráhu, je krásně teplo, což je v listopadu nezvyklé.

Usínáme při pohledu na hvězdy ze svých spacáků a ždáráků.

Třetí den v horách:

Kolem šesté ráno se probouzím a z tepla spacáku pozoruji začínající východ Slunce, nic mě ale nepřesvědčí, abych vytáhl paty z peří a vyhrabal foťák a věci zaházené někde na spodku batohu. Zůstávám v teple a na chvíli ještě usínám, nekompromisně mě budí v sedmou budík, tak ted je to už jasné. Vstáváme…

náš bivak nad sedlem

Vařím snídani, balím věci a ještě stíhám fotit okolní výhledy na západní, nízké Tatry a malou Fatru, v dálce lze ještě trošku zahlédnout Tatry vysoké. Z vrcholu Šiprun schází dvojice turistů a kolem nás mizí na červenou do dobrodružného lesa. Tak to jsme si místo vybrali dobře, mohli jsme tu být aspoň sami.

pohled na hřeben Malé Fatry, Velký Kriván, Stoh, Velký Rozsutec

Velký Choč a Západní Tatry

výhled z bivaku na Velký Choč

Pár panoramat a už balíme definitivně a scházíme na nižší šiprunské sedlo, odtud už po červené (zase silně fouká a vidíme zpět na ranní bivak) na Chabzdovou sedlo.

ranní výled na hřeben Malé Fatry, dominantní vrcholy Stohu a Velkého Rozsutce za ním

Ted zase shazujeme batohy (maskujeme je) a v plánu je vystoupit nalehko (ty pocity, že se najednou můžeme vznášet, bez batohu) po modré na Maguru 1308 m.n.m.

kamufláž batohů

Cestou míjíme už opuštěnou salaš pod lesem a hned se dáváme na výstup, modrou ztrácíme a objevíme se těsně pod vrcholem Maďarové, tak ted zpět na modrou, tady to končí srázem do lesa. Modrá nalezena, valíme do kopce, otevírají se výhledy dolů na salaš a do sedla, pokračuje kopečky přes les až po finální výstup na vrchol. Objevuje dvě skalnaté vyhlídky, z které se otevírají hezké vyhlídky, nevím, proč nejsou označeny v mapě. Počasí se zhoršuje a valí se na nás mraky, které jsme viděli ráno ve směru hřebenu Velké Fatry.

1 i 2 svahy Tlsté hory

Scházíme dolů přes louku do sedla a s pocitem nejednoho zdolaného vrcholu, nahazujeme batohy a odcházíme jistým krokem na Vtáčník a Tlstou horu. Čeká nás krásný sestup až do Černové u Ružomberku.

Je patnáct minut po druhé hodině odpolední a musíme vyšlápnout 3 km asfaltu až do centra Ružomberku, s batohy na zádech.

Cesta utíká rychle a působíme tady oba dva na okolí jako zjevení. Velké batohy, trekové hole, pohory a nabalení jak na cestu na Mars.

Procházíme centrem města a náměstím a hledáme obchod, kde se můžeme trošku rozmazlit po tak náročném treku.

nad Ružomberkem

Pokaždé když slezu z hor, obchod je jako svatyně, kde si můžu koupit cokoliv a je jedno jak dlouho jsem v horách byl, vždy to má to stejné kouzlo.

Bereme velkou Jednotu poblíž nádraží útokem. Pivo, vánočka, oplatky, to je slast… Filip už se nemůže dočkat Milky a Margotky…

Sedíme v zahradě s dětským hřištěm u panelového domu, jenž má na oplocení při vstupu výhružný nápisem na vratech “zákaz vstupu, soukromý pozemek, prostor je monitorován”. Vcházíme nepozváni se slovy, když nás budou chtít vyhodit, tak nás vyhodí. Vše probíhá v klidu a my svačíme až do tmy, odpadky bereme s sebou.

Ted nás čeká další pochod do místní části Likavka a odtud už jen vystoupit s čelovkami a batohem na námi vybrané rozcestí “ku hradu”. Ano, tady dneska zabivakujeme a ráno vystoupíme na vrchol Velkého Choče. Výstup do sedla je bezproblémový a klasický rituál vaření a chystání bivaku jako pokaždé. Krásné sedlo hezky v lese ale dneska výhledy na nebe nebudou. Noc byla teplá, ráno vstávám klasicky o sedmé a taháme batohy nahoru do kopce.

bivak "Ku Hradu"

Po ránu jsme plní energie a stoupání nám jde strašně rychle, jsme ve vyšším sedle, z kterého vede značená cestička na výhled. Shazujeme batohy a jdeme nahoru. Krásné místo pro plnohodnotný bivak s ohništěm a skvělým zázemím s výhledy na okolní pohoří, luxusní místo.

tábořiště

výhledy z tábořiště na hřeben Malé Fatry

Vracíme se k batohům a přes sedla lesem mizíme do sedla stredné polany s hotelem Choč. Vcházím dovnitř na obhlídku, tady by se dala taky přežít krušná noc v zimě… Kocháme se výhledem na Choč nad námi, támhle musíme vystoupit.

Hotel Choč
Výstup není tak těžký (Filip běží do kopce jako splašený, s vidinou toho, že ho nahoře čeká druhá půlka tabulky fialové Milky) jak jsem si představoval a za necelou hodinku stojíme oba dva na vrcholu s 360° rozhledy do okolí. Počasí nám opravdu dneska dost přeje a jsme rádi, že nás nezastihl déšť, mlha ani silný vítr.

pohled na vrchol Velkého Choče při sestupu z vrcholu na Malý Choč

Vrcholový rozhledník

pohled na Západní Tatry

Vrchol Velkého Choče

Pořizujeme fotky do archivu a jednu společnou vrcholovou na památku. Jsem štěstím bez sebe, jelikož výstup na tento už od pohledu krásný vrchol je pro mě skoro jako sen, který se mi konečně splnil a můžu poděkovat Filipovi, že byl toho všeho součástí. Opravdu už jsem nedoufal, že se to ještě v závěru tohoto hektického roku podaří. A stojím tady. Na vrcholu všech vrcholů tady v okolí se zdržujeme více jak hodinu a půl.

vrcholová fotka Velký Choč

Dolů sestupujeme kolem Malého Choče až do obce Lůčky s termálními prameny. Občerstvujeme se a se tmou vyrážíme do sousední obce Kalameny, na jejímž konci pod lesem se nachází malé jezírko s termálním pramenem o teplotě 38°C. Okolní teplota se pohybuje kolem 12°C.

Dorážíme na značky, svlékáme se a přidáváme se mezi ostatní, ležíme a užíváme si pořádný přírodní wellness. Je to něco fantastického, vydrží nám to hodně dlouho a střídá se tu postupně i více lidí. “Já tu zůstanu, ráno ať mě někdo vyloví”.

Filip je stejně nadšený jako já a nešetří superlativy, skvělé zakončení dnešního dne.

termální pramen Kalameny

Při výstupu z termálních vod a rychlého převlečení do funkčního oblečení se dáváme do vaření. Nespěcháme a tak si necháváme ujet plánovaný autobus do Ružomberka, který odjíždí z opačného konce obce. Nu což, pojedeme o dvě hodiny později, nespěcháme.

Náš expres se vrací do Studénky až o druhé hodině ranní. Čekáme na křižovatce obcí v zastávce a krátíme si čas diskuzemi. V Ružomberku navštěvujeme místní krčmu na náměstí a se zavírací dobou odcházíme na námi známé místo dětského hřiště u panelového domu. Podle předpovědi má lehce sprchnout, ale i tak to risknu a nevytahuju žďárák. Po pár hodinách nás budí lehký déšť, Filip vytahuje žďárák, já se otáčím na druhý bok a pokračuju ve spánku bez, peří to zvládne.

Před druhou ranní nás budí budík, balíme saky paky a jdeme na nádraží čekat na vlak. Opravdu čekáme, jelikož vlak je opožděn o dvacet minut. Dočkáme se ho záhy, v expresu usínám a budím se až před Studénkou.

Naše cesty se rozcházejí na nádraží ještě za tmy. Mě čeká ještě jedna cesta vlakem do Mošnova přímo do práce, Filipa cesta domů, dospat noční bdění ve vlaku.

P.S. A co říct závěrem? Rozhodnutí vyrazit bylo správnou volbou, kterou oba dva rozhodně nelitujeme. Už ted se těším na další hory.

Trasa:https://mapy.cz/s/3ilPg

fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/cxFGSNC5mwNv2r5o6

cena : cesta vlakem a autobusem a zpět: Stud - Ružomberok, Kalameny - Ružomberok, cca 500 Kč